Good shortdrama

Noc, kdy se všechno změnilo Pohybuji se do rytmu hudby a najednou cítím, jak se všechny mé starosti rozplývají. Chtěla jsem zapomenout. Zapomenout, že muž, kterého miluji, pořádá tuto oslavu, aby oslavil nalezení své družky. Říct, že mám zlomené srdce, by bylo slabé slovo. Jsem na kusy, protože jsem věděla, že má láska k němu pravděpodobně nikdy nevybledne. „No tak, Sadie, už jsi tančila dost.“ Řekne mi má nejlepší kamarádka Piper a táhne mě z tanečního parketu. Věděla, že to dnes mám těžké. Koneckonců, muž, který mi nevědomky zlomil srdce, byl její starší bratr. „Chci tančit ještě chvíli,“ zakňučela jsem. Právě teď bych udělala cokoliv, jen abych na něj nemusela myslet. Abych nemusela myslet na to, že nikdy nebude můj. Že jsem ho ztratila dřív, než jsem ho vůbec měla. Je to upřímně smutné. Snažila jsem se všemožně, aby si mě všiml, ale nikdy se tak nestalo. Nebyla jsem nic víc než nejlepší kamarádka jeho sestry. Otravná holka, která mu obvykle leze na nervy. Doufala jsem a modlila se k Měsíční bohyni, aby byl mým druhem. Každý rok na své narozeniny jsem si přála, aby byl můj. Myslela jsem, že si mě všimne, ale nikdy se tak nestalo. Jak by taky mohl, když jsem nebyla jeho typ? Když jsem nebyla ten typ ženy, na kterou by se podíval dvakrát? Neopětovaná láska bolela jako svině a teď jsem za to platila. Teď jsem se musela dívat, jak se točí kolem své družky, jako by byla tou nejcennější věcí na světě. Sakra to bolelo a nikdo netušil, jak hluboká ta bolest je. „Musíš se přes něj přenést. Říkám ti to už léta,“ vytrhne mě Piper z myšlenek. Podá mi panáka a já si ho s radostí vezmu. Potřebovala jsem něco, co by utopilo bolest, kterou jsem právě cítila. „Podívej, pravděpodobně tam venku máš druha, který umírá touhou tě potkat. Přenes se přes Aleca. Nebude to vůči tvému druhovi fér, pokud zjistí, že jsi zamilovaná do někoho jiného.“ Už jen zmínka jeho jména ve mně vyvolá záchvěv bolesti. Kdybych to nevěděla lépe, myslela bych si, že doslova umírám na zlomené srdce. „Není to tak snadné, Piper,“ zašeptala jsem zlomeně. Jak jí mám vysvětlit, že její bratr je ve mně hluboce zakořeněný? Že je v mé krvi. Že je vším, co vidím a na co myslím. Že je samotným vzduchem, který dýchám. Nechápala by to. Vždycky si myslela, že je to jen hloupé poblouznění. Alec byl zatracený Alfa. Kromě toho byl neskutečně sexy. Bůh kráčející mezi smrtelníky. Každá dospívající dívka a každá svobodná žena v naší smečce do něj byla zamilovaná. Sakra, i některé zadané ženy byly v jeho přítomnosti celé nesvé, takže si Piper samozřejmě myslela, že to moje poblouznění časem vyprchá. „Je. Bude opravdu špatné, pokud v tom budeš pokračovat, když už si našel svou družku. Nebude to vůči nim fér, pokud budeš stínit jejich svazek tím, že ho odmítneš nechat jít,“ řekne a soucitně se na mě podívá. Otočím hlavu. Nechtěla jsem vidět soucit v jejích očích. Vždycky to bolelo, protože jsem věděla, že se nikdy nemůžu rovnat tomu, jaká by Luna měla být. Věděla jsem, že to, co říká, je pravda, ale přimět své srdce, aby poslechlo, byla úplně jiná věc. „Pojďme si prostě užít oslavu, dobře? Jsem si jistá, že se přes něj za chvíli přenesu,“ lžu jí a úplně změním téma. Dychtivě přikývne, než do sebe kopne skleničku a zazubí se na mě. Podaří se mi jí úsměv oplatit, než si dám dalšího panáka. Byla nejšťastnější, když si Alec našel svou družku. Své druhy obvykle nacházíme, když dosáhneme jednadvaceti let; Alec takové štěstí neměl. Myslela jsem, že je to znamení. Byla jsem o čtyři roky mladší než on, takže jsem si myslela, že je to znamení, že je mi souzen. Nyní mi je dvacet. Myslela jsem, že musím počkat ještě jeden rok, než zjistíme, že jsme si souzeni. Byla jsem tak nadšená. Nemohla jsem se dočkat příštího roku. Šok byl ale na mé straně. Bohužel pro mě, on si našel svou družku před několika měsíci. Piper si povídá s lidmi kolem nás. Štěstí z ní sálá z každého póru. Místo abych se zapojila, prohlížím si okolí. Oči mi okamžitě padnou na něj a zatají se mi dech. Tančil s Lolou. Se svou družkou. Držel ji tak blízko a něžně, jako by byla porcelánová panenka, která by se snadno rozbila. Odtáhl se a podíval se na ni. V očích měl tolik něhy a lásky, že mi jen při pohledu na ně připadalo těžké dýchat. Skloní se a jemně ji políbí na rty. Poprvé od té doby, co ho znám, se usmíval. Srdce mi puká ještě víc, když vím, že Lola dokázala něco, co já nikdy nedokázala. Nechci zůstat u stolu a dívat se, jak jsou všichni za ten pár šťastní, a nechci vidět Aleca a Lolu, tak vstanu. „Kam jdeš?“ ptá se mě Piper se starostí vepsanou ve tváři. „Jdu jenom na bar. Potřebuju se co nejdřív zlískat pod obraz,“ přikývne a já odcházím. Sednu si na jednu z barových stoliček a otočím se k barmanovi. Byl opravdu roztomilý. Kdyby se jen mé hloupé srdce mohlo zamilovat do někoho jako on, místo do Aleca, který byl nedosažitelný. „Co to bude?“ zeptá se blonďák s úsměvem. „Něco opravdu silného.“ Dívá se na mě, než se znovu usměje. „Hned to bude.“ Nevím, jak dlouho jsem tam byla, když jsem vedle sebe ucítila jeho přítomnost. Rychle se na něj podívám, než se k němu otočím zpět čelem s drinkem v ruce. „Jak se máš, Sadie?“ zeptá se najednou, což je na něj velmi neobvyklé. Otočím se k němu čelem a přemýšlím, jestli je opilý nebo co. „Mám se dobře,“ řeknu mu poté, co si uvědomím, že je střízlivý. „Jsem tak zatraceně šťastný. Lola je všechno, co jsem si kdy přál,“ řekne a zazubí se. Beru zpět, co jsem řekla. Nebyl střízlivý, ale ani úplně opilý. Alec, kterého znám, není takhle veselý. Ani když si dal pár drinků. Když se na něj teď dívám, dochází mi, jak zatraceně šťastný je. Byl tak šťastný, že to z něj sálalo ve vlnách. Jak bych se tedy mohla stavět proti jeho štěstí? Milovala jsem ho tak moc, tak jak mu můžu závidět, že našel svou družku? Milovat ho znamená, že bych měla být šťastná, když je on. Když jsem si to uvědomila, pustila jsem svou bolest a zášť. Milovat ho znamenalo, že jeho štěstí je i moje, i když nejsem ta, kdo mu to štěstí přináší. „Mám z tebe radost. Opravdu velkou radost, Alecu,“ řeknu mu a cítím, jak mi ze ramen spadlo břemeno. „Děkuji.“ Před mnou se objeví dvě skleničky. „Na účet podniku,“ řekl ten chlap. Je to jiný barman než ten, který mě obsluhoval posledních pár minut, ale jen nad tím pokrčím rameny. Možná si vyměnili směny nebo tak něco. „Tady,“ podám mu jednu ze skleniček. „Na tvé nové začátky.“ Ťukneme si skleničkami a hodíme do sebe obsah. Pálí to a chutná divně, ale moc mě to nezajímá. Pila jsem s Alecem. To se nikdy nestalo. Místo abych o tom příliš přemýšlela, nechala jsem to být. Užiju si s ním tento okamžik, a pak ho nechám jít. Mluvíme spolu chvíli a další věc, kterou vím, je, že jsme v pokoji. Nevím, jak a kdy jsme se tam dostali, ale moje mysl si nepamatuje ani zatracenou věc. „Čekal jsem na tohle od chvíle, co jsme se potkali,“ řekne Alec a svléká mě. Než stihnu odpovědět, přitiskne svá ústa na má a políbí mě spalujícím polibkem. Takovým, který mě zanechal bez dechu. Mám mysl v mlze, zatímco si Alec bere mé tělo. Spojuje nás a činí nás jedním. Miluji všechno, co dělá, a nakonec ztratím přehled o tom, kolikrát mě přivedl k vyvrcholení. Přesně takhle jsem si vždycky představovala, jaké to bude být s Alecem. Tak proč jsem sakra měla pocit, že je to tak špatně? Proč jsem sakra měla pocit, že něco není v pořádku? Den poté Z poklidného spánku mě probudí zvýšené hlasy. Lidé se hádali, ale všechno znělo tak vzdáleně. Místo abych otevřela oči, zachumlala jsem se hlouběji do pohodlné a teplé matrace. Připadalo mi to jako nebe. Jako bych spala v oblacích. Někdo křičí mé jméno, ale ten zvuk zatlačím zpátky. Pravděpodobně to byla jedna ze služebných, která se mě snažila probudit. Zamračeně se snažím znovu usnout. Právě jsem upadala do blaženosti, když se mnou někdo hrubě zatřásl. Než stihnu cokoliv udělat, jsem shozena z postele a padám na studenou, tvrdou podlahu. „Vstávej, ty nestydatá, zlodějská děvko.“ Pokud mě neprobudil pád, tak ten hrozivý a krutý hlas to rozhodně zvládl. Otevřu oči, mysl mám v mlze. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nebyl mi povědomý. Když jsem se podívala dolů, uvědomila jsem si, že jsem nahá. Do prdele! Co se to sakra děje? Rychle popadnu prostěradlo a omotám si ho kolem nahého těla, než vstanu. „Co se děje?“ zeptala jsem se a zírala na osazenstvo pokoje. Lola na mě probodávala pohledem. Oči měla plné nenávisti a hořkosti. Jason, Alecův beta, Micah, jeho gama, a Piper byli přítomni. Alec seděl na posteli jen ve slipech, hlavu v dlaních. Zírám na ně, nejsem si jistá, co se to sakra děje, proč jsou všichni tady, nebo co sakra Alec dělá v tomto pokoji, polonahý, zatímco já nemám na sobě žádné oblečení. „Tohle nezvládnu. Prostě to nezvládnu,“ zašeptá Lola, když se jí do očí nahrnou slzy. Alec vstane a snaží se k ní jít, ale ona před ním couvne. „Drž se ode mě dál, ty podvádějící kreténe,“ zakřičí. „Prosím, Lolo… prosím, jen mě sakra poslouchej,“ prosí. „Nepamatuji si, co se sakra stalo. Poslední, co si pamatuji, je, že jsem šel na bar.“ Chvíli to trvá, ale věci začínají dávat smysl. Do prdele. Proč já, Měsíční bohyně? Co jsem ti sakra udělala? Snažím se vzpomenout na včerejší večer, ale nic si nevybavuji. Poslední věc, kterou si pamatuji, je barman, který mně a Alecovi podává drinky a říká nám, že jsou na účet podniku. „Ne! Nebudu poslouchat tvoji zatracenou výmluvu. Myslíš, že jsem hloupá? Podvedeš mě dva dny před naším obřadem spojení a čekáš, že budu věřit tvé ubohé výmluvě. Čekáš, že uvěřím, že nevíš, co se stalo, a nepamatuješ si, že ses vyspal s tou courou?“ křičí na něj. Cítím, jak mi slábnou nohy, když Lola vysloví mé myšlenky. Pro oporu se chytím čela postele. Mé oči prohledají postel a rychle se zastaví na krvavé skvrně na prostěradlech. Ó bohyně. Včera jsem se vyspala s Alecem. Vyspala jsem se s druhem někoho jiného a ani si sakra nic nepamatuji. Cítím, jak se mi zvedá žluč, a než to stihnu zastavit, pozvracím se na koberec. Všichni kromě Aleca se na mě znechuceně dívají. Alec jen zírá na svou družku. Oči má upřené na ni. Lola otočí pohled zpět k Alecovi a věnuje mu ten nejchladnější pohled, jaký jsem u ní kdy viděla. „Končíme. Nevolej mi, nehledej mě a sakra se ke mně už nikdy nepřibližuj.“ „Prosím, Lo, nedělej to.“ „Já nic nedělám; ty jsi všechno zničil, když jsi se rozhodl vzít tu děvku do postele.“ Vytrhne mu svou ruku, odejde a na cestu ven za sebou práskne dveřmi. Alec chvíli zírá na dveře, než z jeho úst vyjde ten nejděsivější vrkot. Otočí se a probodne mě smrtícím pohledem. Oči mu žlutě blýskaly a ústa měl pevně sevřená. Udělám krok zpět ve strachu, ale není kam jít. Z úst mu vychází vrčení a chrčení. Hněv jeho i jeho vlka byl namířen proti mně. „Obleč se a pohni tou svou prdelí do mé kanceláře,“ zavrčí, což mě donutí spěšně hledat své oblečení. Během několika vteřin všichni tři odejdou a já zůstanu v pokoji sama. Snažím se prodýchat paniku, ale je to marné. Mám velký problém. Nejenže jsem se vyspala s Alfou a mužem, který si našel svou družku, ale možná jsem také zodpovědná za rozchod Aleca a Loly. ‚Jen se uklidni. Jen jim vysvětlíš svou verzi příběhu,‘ říkám si. ‚Jsem si jistá, že mi uvěří.‘ Obleču se tak rychle, jak jen můžu, a přitom se zhluboka, uklidňujícím způsobem nadechuji. Jakmile jsem hotová, vyběhnu z pokoje a zamířím rovnou do kanceláře Alfy. ‚Děvko.‘ ‚Couro.‘ Ta slova na mě byla vržena, když jsem proběhla kolem několika členů smečky. Ta zostuzující slova bolela, ale ignoruji je. Teď není čas nechat se ovládat svými pocity. Když dorazím ke kanceláři, jemně zaklepu. Alec na mě křikne, ať jdu dál. Nejprve jsem přemýšlela o útěku, protože jsem v jeho hlase slyšela hněv, ale to by mě jen dostalo do větších potíží. Ve chvíli, kdy vejdu a zavřu za sebou dveře, mi na tváři přistane facka. Šokovaně jsem se podívala na Piper. Nemohla jsem uvěřit, že mi má nejlepší kamarádka dala facku. „Jak jsi mohla?“ pláče. „Jak jsi mě mohla takhle zradit? Víš, jak moc miluji svého bratra a jak šťastná jsem byla, že našel svou družku, ale ty jsi to prostě musela zničit, že?“ křičí na mě. „Tak to není. Nic jsem neudělala.“ „Vždycky jsi byla posedlá Alecem, ale tohle jsi zašla příliš daleko. Zfetovat ho, aby se s tebou vyspal, je nechutné a nízké i na tebe, Sadie.“ Slzy mi stékají po tváři, jak její slova probodávají mé srdce a duši. Byly jsme nejlepší kamarádky léta, a přesto mi uvěřila, že jsem vinna, při první příležitosti, kterou dostala. „Nezfetovala jsem ho, přísahám,“ pláču. „Tak mi vysvětli tohle!“ křičí Alec a hodí po mně nějaké zařízení. Trefí mě do čela, ale zdá se, že to nikoho nezajímá. Chvíli vidím hvězdičky, ale seberu se a vezmu tablet, ignorujíc pulzující bolest. Video ukazuje, jak podávám Alecovi jednu ze dvou skleniček, které mi dal barman. „Pravděpodobně jsi ten drink okořenila, než jsi mi ho dala, že? Věděla jsi, že bych se s tebou střízlivý nikdy nevyspal, tak jsi mě zfetovala. Chtěla jsi zabít dvě mouchy jednou ranou. Vyspat se se mnou a zničit můj vztah s Lolou,“ řekne Alec hořce, jeho oči nevyjadřují nic než nenávist a hněv. „Přísahám, že to není pravda. Nikdy bych to neudělala. Můžete se zeptat barmana, který mi ty drinky dal,“ prosila jsem. Jason si odfrkne. „Jak příhodné, když ten barman není k nalezení a nebyl jedním z pracovníků najatých včera. Víš, co si myslím já? Myslím, že je to tvůj spolupachatel. Zaplatila jsi mu, aby zfetoval Alfův drink.“ Kroutím hlavou, jak mi po tváři stéká víc slz. Bolelo mě vědět, že o mně věří tak hrozné věci. „Znáš mě léta, Pip. Víš, že bych nikdy něco takového neudělala. Prosím, věř mi.“ Něco měkkého se jí mihne v očích, ale jakmile se to objeví, zmizí. Její tvář ovládne chladný výraz a oči jí září nenávistí. „Chci ti věřit, ale vzhledem k tomu, jak jsi byla léta posedlá Alecem, věřím, že tvá posedlost mohla způsobit, že jsi ztratila rozum.“ Těmito slovy zatloukla první hřebík do mé rakve. Porážkou se zhroutím. Nechápu, proč mi nikdo nevěří. Miluji Aleca, ale nikdy bych neudělala nic, co by mu ublížilo. „Odveďte ji do zatraceného žaláře,“ přikáže Jasonovi, než se otočí ke mně. „Obsah sklenice, kterou jsi mi dala, byl poslán na analýzu. Pokud výsledky vyjdou pozitivní, že tam jsou stopy drog, přísahám, že budeš litovat, že jsi mi kdy zkřížila cestu, Sadie.“ Nebráním se, když mě Jason táhne z kanceláře do mého nového domova, pokud se mi nepodaří dokázat, že jsem nevinná. Někdo mě nastražil; jen jsem nevěděla, kdo to byl nebo proč to dělal. Monstrum Bič dopadl na má záda. Zatnu zuby proti bolesti a odmítnu jim dopřát uspokojení z toho, že mě sledují, jak se lámu. Nevím, jak dlouho tu jsem. Vím jen, že pomalu začínám ztrácet rozum. Pomalu začínám ztrácet sama sebe. Od chvíle, co jsem sem přišla, jsem nepoznala nic než bolest. Nic než zranění a smutek. Každý den přijdou a vybíjejí si na mně svou frustraci. Každý den přijdou a nutí mě platit za to, že jsem zničila šanci jejich Alfy na štěstí. Jak jste si již domysleli, test vyšel pozitivně. Vlkodlaky může ovlivnit jen velmi málo věcí, takže nikdo si není jistý, co přesně bylo použito, protože použitá droga nebyla nic, s čím by se naše smečka setkala. V okamžiku, kdy test vyšel pozitivně, jsem věděla, že můj osud je zpečetěn. Nikdo mi zřejmě nevěřil. Všichni, které jsem znala a milovala, včetně Piper, se ke mně otočili zády na podporu Aleca. Další rána bičem a já sebou trhnu. Má záda pravděpodobně vypadala jako mleté maso. Prošla jsem si všemi druhy mučení. Bičování, řezání, pálení, kosti mi byly zlámány a vlasy ostříhány. Pokud si dokážete představit nějaké mučení, pak jsem si jím pravděpodobně prošla. Bolí to. Nejen fyzická bolest, ale i ta emocionální. Tohle je smečka, která mě přijala a objala, když mi zemřeli rodiče. Teď jsem pro ně byla piraňa. Všechno dobré, co jsem kdy udělala, bylo zapomenuto. Už jsem nebyla Sadie, členka smečky. Teď jsem nebyla nic víc než děvka, coura, rozvracečka rodin, zlodějka a zrádkyně. Ani si nepamatuji, kdy naposledy někdo vyslovil mé jméno. Mé myšlenky jsou zatlačeny zpět, když se otevřou dveře a vejde Alec. Třesu se strachy. Hádám, že si přišel pro svůj kus masa. „Už promluvila?“ zeptal se, jeho hlas napjatý. Zdál se naštvaný. Víc nasraný než obvykle. Ramena měl napjatá. Ústa sevřená a oči mu plály ohněm. Stále měnily barvu, což znamenalo, že on a jeho vlk byli v souladu. „Ještě ne, Alfo,“ procedil Jason mezi zuby. Alec si vyhrne rukávy košile, než vezme nůž. Snažím se couvnout, ale není úniku. Jsem přikovaná ke stropu. Není kam jít. „Uvidíme, jestli ji dokážu přimět, aby vyznala své hříchy,“ vyplivne, než mi vrazí nůž do břicha. Ze všech mých mučitelů je Alec ten nejhorší. Milovala jsem ho celým svým srdcem. Vážila jsem si ho. Nikdy bych neudělala nic, co by mu ublížilo, a přesto on udělal vše, co si jen dokázal představit, aby mi způsobil bolest. Láska, kterou jsem k němu chovala, je nyní otrávená. Vše, co vidím, když se mu podívám do očí, je monstrum, kterým je. Teď ho nenávidím stejně, ne-li víc, než on nenávidí mě. „Neudělala jsem nic špatného. To já jsem tě neomámila,“ zašeptala jsem a snažila se ovládnout třes v hlase. „Čekáš, že tomu uvěřím, ty děvko?“ zařve. Úder, který mi zasadí do obličeje, stačí na to, abych viděla hvězdičky. Být udeřena mužem sakra bolí. Je to podobné, jako by vás zasáhl obrovský balvan. „Přísahám, že ne.“ „A já nebudu věřit lžím coury. Vědělas, že bych se s tebou střízlivý nevyspal, takže jediný způsob, jak jsi mohla mít můj penis, bylo mě omámit. Užila sis, že jsi mě zneužila? Užila sis spánek s mužem, který si sotva pamatoval své vlastní jméno? To tě vzrušuje?“ Jeho slova jsou hořká, když je na mě chrlí. Každé z nich probodlo mé srdce. Rozbilo ty malé kousky mě samé, které mi zbyly. Proč nemohou vidět, jak moc mě zraňují? Jak moc mě ničí? „Nevěděla bych. Byla jsem také opilá.“ Nikdo nevěří, že jsem byla také omámená. Nikdo nevěří, že jsem byla také obětí. Že si také nepamatuji, co se té noci stalo. Všichni chtějí vinit mě. Udělat ze mě padoucha. Jeho zavrčení je jediným varováním, které dostanu, než vrazí nůž hlouběji. Pak ho otočí, než ho vytrhne ven. Zavřu oči v naději, že skryji svou bolest. V naději, že skryji svou bezmoc. Když mám vše pod kontrolou, otevřu je. Střetnou se s jeho. Alecův pohled byl naplněn ničím jiným než odporem a nenávistí. Mé srdce se při pohledu na to láme ještě víc. Ano, dříve mi věnoval bezvýrazné pohledy, ale nikdy ne takové, které by byly plné nenávisti. Od té chvíle mě používá jako boxovací pytel. Cítím, jak slábnu s každým úderem, každou fackou a každým bodnutím. Úleva přichází, když Micah otevře dveře a vejde. „Alecu, je tu Lola, chce tě vidět,“ řekne mu. Vidím v jeho očích záblesk naděje. Opravdu ji miluje a záleží mu na ní. Kdyby jen věděl, že bych nikdy neudělala nic, co by ohrozilo jeho štěstí. Alec přikývne, než se otočí ke mně. „Dávám ti poslední šanci se přiznat.“ „Nic jsem neudělala. Jsem nevinná.“ Můj hlas zní jako chraplavý šepot. Dívá se na mě smrtícíma očima. Rty se mu zkroutí v krutý úšklebek těsně předtím, než máchne rukou a řízne mě do obličeje. „Teď se na tebe už nikdo nikdy nebude moci podívat, protože jsi znetvořená a ošklivá. Vždy to bude připomínka mé nenávisti k tobě.“ Odejde bez výčitek svědomí nebo pohledu zpět. I jeho přátelé odejdou s ním. Ve chvíli, kdy jsou ze dveří, nechám stéct první slzu. Tvář mi pulzuje od rány, která je, jsem si jistá, hluboká. Alec má pravdu. Vzhledem k tomu, že jsem se ještě neproměnila, mé jizvy se mnou zůstanou navždy. Nejen ta na tváři, ale i ty na mém těle. Zhroutím se dopředu a proklínám Měsíční bohyni za to, co mi dovolila, aby se mi stalo. Ví, že jsem nevinná, a přesto dovolila svým dětem, aby mě zraňovaly a ponižovaly. Nevím, jestli se odsud někdy dostanu, ale budu nenávidět Aleca a jeho smečku až do posledního dechu. Mé tělo se poddávalo temnotě, když se dveře zaskřípavě otevřely. Zírám na něj, bojím se, že se vrátil, aby mi dal další výprask. „Pššt, nehýbej se,“ řekne jemně. „Jsem tu, abych pomohl, ale musíme být rychlí, než si stráže nebo Alfa Alec všimnou, co se děje.“ Zírám na něj nevěřícně. „Ty mi věříš?“ Přikývne hlavou. „Ano. Něco na tomhle mi nesedí. Má intuice je vždy přesná a něco mi říká, že tohle je větší, než si kdokoliv z nás dokáže představit.“ Přijde ke mně a pomalu začne rozvazovat mé řetězy. „A co kamery?“ „O to se neboj. Už jsem se o to postaral.“ Jakmile jsem osvobozena od řetězu, zhroutím se dopředu a téměř se srazím s podlahou, ale on můj pád zbrzdí. Drží mě a vede nás ven ze dveří. Nebyli tu žádní další vězni. Ani žádní strážní. Pomalu jdeme, dokud nedojdeme k tajnému průchodu. „Nedostaneš se do potíží, jestli někdy zjistí, že jsi mi pomohl utéct?“ Měla jsem o něj strach. Pokud jsem se něco naučila, tak to, že Alec nezná význam slova odpuštění. „Nikdy se to nedozví, pokud nebudu chtít,“ odpoví, když konečně dorazíme na konec průchodu a vynoříme se v lese. Z nějakého důvodu mu věřím, takže nechám tu záležitost být. Kromě toho jsem neměla energii na pokračování v rozhovoru. Když si uvědomí, že jdeme příliš pomalu, zvedne mě a nese mě. Vše se začíná rozmazávat, jak zrychluje kolem stromů. Nevím, jak dlouho jsme běželi, ale nakonec dorazíme k hranici. Tato část hranice neměla žádné hlídky, pravděpodobně proto, že hraničila s lidskou osadou. Vzbudilo by to příliš mnoho podezření, kdyby lidé viděli desítky mužů hlídkujících v oblasti. „Musíš přerušit spojení se smečkou, pokud nechceš, aby tě Alec snadno našel,“ položí mě na zem. Pomalu, ale unaveně překročím hranici. Zhluboka se nadechnu a řeknu slova, která přetnou mé spojení se smečkou. „Já, Sadie Evans, přetrhávám své vazby se smečkou Krvavého měsíce.“ Mrazí mě v zádech, jak cítím, že spojení končí. Bzučení zmizí a má mysl se ztiší. „Je to hotovo?“ Chystám se odpovědět, když v dálce uslyším děsivý řev, těsně předtím, než mým tělem projede oslepující bolest. Křičím bolestí, jak mi po tváři stékají slzy. Bylo to, jako by mi byla odtržena část mě samé. „Sakra! Musíš odejít, Sadie. Hned teď,“ řekne mi naléhavě. Slzy mi dál stékají po tváři, jak začínám kráčet. Celé tělo mě bolelo a vše, včetně mé duše, bylo zlomené. Krok za krokem odcházím. Vím, co ta bolest znamenala, a nikdy mu neodpustím, že mi tohle udělal. Odmítám tě Alec. Jsou to asi tři měsíce, co mi ta děvka obrátila život vzhůru nohama. O tři měsíce později ta coura stále odmítá mluvit. Nenávidím ji za všechno, co udělala. Kdyby nebylo jejího sobectví, Lola a já bychom byli spojeni. Pravděpodobně by byla těhotná s mým dědicem. Sadie mi tohle všechno vzala. Vzala mi víc, než si kdy dokáže představit. Moje smečka je prokletá. Slábneme a umíráme. Žádná jiná smečka o tom nevěděla. Stále si myslely, že jsme silní. Kdyby to věděly, netrvalo by jim dlouho, než by nás vyhladily. Nikdo o kletbě moc nevěděl. Ani jak jsme k ní přišli. Jen to, že na nás byla uvalena asi před sto lety. Můj otec a dědeček si mysleli, že už není naděje. Dokud nebylo prorokováno, že má družka bude ta, která kletbu zlomí. Měla přinést naději a obnovu. S ní po mém boku by byla smečka obnovena do své bývalé slávy a byli bychom silnější, než jsme si kdy mysleli, že je možné. Sadie to všechno zničila, když mě omámila. Nejenže jsem pravděpodobně nadobro ztratil svou družku, ale také jsem ztratil jedinou naději, kterou jsem měl na přežití své smečky. „Sakra, mám chuť jí zlomit vaz,“ zavrčí můj vlk Knox. „Ten pocit je vzájemný,“ řeknu mu. „I když chci nejdřív její přiznání, než ji popravím.“ Po jejím zatčení mi Pip řekla, jak Sadiino poblouznění mnou pokračovalo i poté, co jsme byli starší. Řekla mi, že jí jednou řekla, že mě miluje a že jednoho dne bude mou družkou. Pip to nebrala vážně a myslela si, že cokoliv cítí, časem vyprchá. Když mi to řekla, odfrkl jsem si. Jako by taková ubohá žena mohla být mou družkou. I kdyby nebyla příčinou mé bolesti, stejně bych se na ni dvakrát nepodíval. Mám rád své ženy štíhlé jako modelky a krásné. Sadie nebyla nic z toho. Oblékala se jako tulák; ostatní by řekli, že má křivky, ale já tomu říkám tlustá, a nestarala se o svůj vzhled. Moje Luna by měla být silná a krásná, ne nějaká ubohá, slabá, ošklivá žena. Lola byla všechno, co jsem chtěl: krásná, chytrá a silná. Je dcerou beta válečníka. Sadie, na druhé straně, byla dcera Pomocníků. Její rodiče byli omegy a služebníci rodiny Alfy. Ani si nedokážete představit tu nenávist, kterou k ní chovám. Tu bolest, kterou mi způsobila. Každý zatracený den se probouzím s pocitem prázdnoty. S pocitem, jako by mi byla duše roztržena na dvě části. Stále doufám, že mi Lola odpustí, ale hluboko uvnitř vím, že je to malá šance. Ne, když mě odmítá vidět nebo se mnou mluvit od toho rána, kdy jsem se probudil se Sadie vedle sebe. Jdu směrem ke své kanceláři. Když mi Micah řekl, že je tu Lola, nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem naději, která ve mně vyskočila. Trpělivě na ni čekám. Byl jsem nervózní a zároveň zatraceně vyděšený. Cítím ji, jakmile se přiblíží ke dveřím. Levandule. Tak voní. Bez klepání vstoupí do mé kanceláře. Kdyby to byl kdokoli jiný, seřval bych ho. Ale tohle je Lola. Má družka a žena, která vlastní mé srdce. Po našem setkání jsme se poznávali. Chtěla, abychom šli na věci pomalu. Abychom se poznali. Souhlasil jsem, protože jsem nechtěl, aby ji má dychtivost odehnala. Během týdnů, kdy jsem ji poznával, jsem se zamiloval. Byla vším, co jsem si kdy dokázal představit, že by má družka měla být. Co sakra bolí, je, že ji můžu ztratit kvůli něčemu, na co si ani nevzpomínám. „Ahoj Alecu. Jak se máš?“ pozdraví mě s rukama složenýma před sebou. Ten teplý pohled, který pro mě dřív měla, je dávno pryč. Před mnou stojí žena, kterou sotva poznávám. Jsem chladný bastard, ale tato verze Loly nemá žádnou vřelost. Je to, jako by žena, do které jsem se zamiloval, už neexistovala. „Ahoj Lolo.“ Odtáhne ode mě pohled. Dává si na čas a prohlíží si kancelář. O minutu později se její oči opět zaměří na mě. „Konečně jsem se rozhodla ohledně nás.“ Její hlas je stejně chladný jako její výraz. Tohle způsobila moje hloupost. Vím, že jsem ji nezranil úmyslně, ale stejně se cítím zatraceně vinný. Věděl jsem, že mě Sadie chce. Byla mnou posedlá. A přesto jsem šel a přidal se k ní na baru. Upřímně řečeno, nikdy by mě sakra nenapadlo, že by klesla tak hluboko, aby mě omámila. To mi nikdy neprošlo myslí. „A?“ Můj hlas je kontrolovaný, ale mé nitro hoří. „Nemůžu být s podvodníkem, Alecu,“ pronese tu ránu hladce. Téměř mě to přiměje myslet si, že jsem ji neslyšel správně. „Prosím, zvaž to znovu. Nechtěl jsem se s ní vyspat. Ani si sakra nepamatuji, co se stalo.“ V mé zbroji je trhlina. Taková, kterou nikdy nikomu nedovolím vidět. „Je mi líto, ale nemůžu. Pokaždé, když zavřu oči, vidím tebe a ji zabalené v prostěradlech, nahé. Stále cítím pachy vašeho styku. Stále cítím její vůni po celé tvé kůži a tvou na její.“ Zavřu oči proti bolesti, která mi trhá srdce. Tu děvku sakra nenávidím vším, co jsem. „Prosím.“ Nikdy předtím jsem neprosil, ale tohle je má družka. Udělal bych pro ni cokoliv. Zhluboka se nadechne. Myslím, že se chystá své rozhodnutí vzít zpět, ale mýlím se. Tak zatraceně se mýlím. „Já, Lola Thompsonová, tě odmítám, Alfo Alecu Ashforde, jako svého druha a tímto přetrhávám naše pouto.“ Zavrávorá bolestí, ale nepadne. Zatnu zuby proti bolesti z pocitu, že mi srdce bylo roztrženo na dvě části. Je to nepředstavitelné. Je to nejhorší bolest, jakou jsem kdy cítil. A všechno je to díky Sadie. Zaplatí za to. „Zlomil jsi mi srdce, ale přeji ti vše dobré. Doufám, že se budeš dobře chovat ke svému druhu z druhé šance.“ S tím a bez jediného pohledu zpět opustí kancelář. Nechává mě, abych se vypořádal se zbytky svého roztříštěného srdce a duše. Prodýchávám bolest. Snažím se uklidnit sebe i svého vlka. „Zastav to,“ vyje Knox v mé hlavě. Nemohu však nic dělat. Blokuji své spojení se smečkou, aby necítili ani nebyli svědky mé bolesti. Už tak jsme trpěli; nepotřebovali se starat o svého Alfu. Uklidním se právě včas. Jason vejde do mé kanceláře se starostlivým a naštvaným výrazem. „Co se děje?“ „Sadie se ztratila,“ procedí mezi zuby. „Co tím sakra myslíš, že se ztratila?“ vstanu. Hněv ve mně stoupá. Jako by nestačilo, že mě stála mou družku a mou smečku jejich spásu, teď se ještě opovažuje utéct? „Sakra ji najděte.“ Křičím, jak ze sebe vypouštím svou hořkost a frustraci. „Nemohla se dostat daleko.“ Ve chvíli, kdy je pryč, obrátím svou kancelář vzhůru nohama. Nemám už co ztratit, tak vypustím řev, který otřásl celým zatraceným domem. Řev, který mluví o mém zlomeném srdci a bolesti. Právě tehdy cítím, jak jeden člen přerušil své spojení se smečkou. Hluboko uvnitř prostě vím, že je to Sadie. Nikdo jiný by to neudělal. Krutě se usměji, když si vzpomenu, jak jsem jí pořezal obličej. Jak jsem znetvořil její krásnou, ale klamavou tvář. Pokud si myslela, že může jen tak zničit můj život a vyváznout z toho, pak se mýlila. Zničila můj svět a já jí to oplatím. „Za její zločiny proti Alfovi a smečce Krvavého měsíce tímto vyháním Sadie Evans,“ Na vteřinu cítím její bolest, než zmizí spolu s její podstatou. Ušklíbnu se. Právě jsem jí situaci ještě zhoršil. Jako vyhnaný vlk se nikdy nebude moci připojit k jiné smečce. Moje bolest [Upozornění pro čtenáře: Následující kapitola obsahuje zmínky o S.N., a proto může být pro některé čtenáře citlivá.] Sadie Běžela jsem s tou troškou síly, co mi zbyla. Nenazvala bych to, co jsem dělala, během, ale v mé hlavě to tak bylo. Měl pravdu. Musela jsem se dostat pryč, pokud jsem nechtěla, aby mě chytili Alecovi válečníci. Věci by skončily hůř než předtím. Všechno ve mně bylo zlomené. Mé srdce, má duše a mé kosti. Rozbili mě na kusy. Zranění, které mi způsobili, nezničilo jen mé tělo, ale i mou víru v ně. Smečka Krvavého měsíce byla jedinou rodinou, kterou jsem znala deset let od smrti mých rodičů. Deset zatracených let, a přesto se proti mně obrátili při první příležitosti. Neptali se, proč bych něco takového Alecovi udělala. Neptali se, jestli možná existuje jiné vysvětlení. Nějaké jiné pletichy. Jednoduše mě označili za rozvracečku rodin a ukázali mi, jak málo pro ně znamenám. Jejich zrada nebolí tolik jako ta od Aleca a Piper. Oba mě znali od dětství. Pip byla má zatracená nejlepší kamarádka. Moji rodiče byli hlavními královskými služebníky rodiny Alfy. Byly jsme si blízké od plenek. Jistě, Alec mě nikdy moc neměl rád kvůli mému poblouznění a také proto, že podle něj jsem byla příliš hlučná, příliš energická a chyběla mi elegance. Nebyla jsem jeho typ. Než našel Lolu, spal s ženami, které se o svůj vzhled staraly trochu víc. S ženami, které byly stoické, upravené, elegantní a štíhlé jako modelky s nekonečnýma nohama. Já jsem byla úplný opak. Milovala jsem pohodlí, takže jsem nosila volné oblečení. Mé dlouhé vlasy byly vždy v drdolu a nenosila jsem žádný make-up. Navíc jsem byla drobná, s křivkami na všech správných místech (podle Piper a mých dalších přátel). Jde o to, že jsme se znali tak dlouho. Neměli by už znát můj charakter? Nemělo by být zřejmé, že bych nikdy neudělala nic, co by někomu ublížilo nebo ho stálo jeho druha? Zvláště Aleca? Podařilo se jim zabít lásku, kterou jsem k nim chovala. Respekt, který jsem jim dávala, byl spláchnut do záchodu. S každým mučením. S každou bolestí, kterou mi způsobili. Mé srdce je začalo nenávidět. Pohrdat jimi. Nejsem opravdu špatný člověk a nikdy bych nikomu nepřála nic zlého, ale doufám, že Alec a jeho smečka shnijí v pekle. Všichni kromě Něho. On je jediný, kdo mi věřil. Jediný, kdo se ptal a pomohl mi utéct. Doufám, že Alec nikdy nezjistí, jakou roli hrál v mém útěku. Když jsem v dálce uslyšela křik, odsunula jsem myšlenky stranou a přinutila se jít rychleji. Nemohla jsem si dovolit být chycena. Běžím, jdu a klopýtám, ale pokračuji dál. Dělám to tak dlouho, dokud už nemůžu. Dokud se mé tělo nezablokuje a mé kosti se odmítnou pohnout. Nevím, jak daleko jsem utekla, ale doufám, že je to dost daleko. Jediná výhoda, kterou mám, je vlčí mor a stříbro v mém systému; napumpovali jím mé tělo tak plně, že to zamaskuje můj pach a ztíží jim, aby mě našli. Když jsem si všimla malé jeskyně, vlezla jsem do ní. Jsem tak unavená a vyčerpaná. Vše, co chci, je spát, ale vím, že to bude těžké. Pokaždé, když zavřu oči, mi před očima bliká jeho obraz. Stále ho vidím, jak mě mučí. Jak mě zraňuje. Jak mě pomalu zabíjí. Jeho oči jsou nejhorší součástí vzpomínek, které jsou vryty do mé mysli. Jsou chladné, mrtvé a mají v sobě zlověstný lesk. Pokaždé mi z toho běhá mráz po zádech. Ostatní smečky se bály Aleca. Nazývaly ho monstrem. Nikdy jsem nevěděla, jak pravdivé to je. Až do chvíle, kdy se jím stal vůči mně. Mé oči se naplnily slzami a tentokrát jsem je nechala stékat. Bylo to, jako by se přehrada, která je držela zpátky, konečně protrhla. Je to srdcervoucí a cítila jsem, jako by bolest byla vytažena z nejhlubších částí mé duše. Roztrhala mě na kusy a neměla jsem nikoho, kdo by mě objal nebo utěšil. Nikdo, kdo by mi řekl, že všechno bude v pořádku. Proč se tohle všechno stalo mně? Není Měsíční bohyně spravedlivá? Proč tedy dovolila, abych trpěla za něco, co ani nebyla moje chyba? Otázky se mi stále valí hlavou. Cítím se, jako bych byla sedřená z kůže. Jako by ve mně nic nezbylo. Nic, co by mě kotvilo k tomuto světu. Kdybych se už nikdy neprobudila, nevadilo by mi to. Je to lepší než být vyhnaným vlkem. Žádná smečka by mě nechtěla, a kdybych byla chycena poblíž jakékoli hranice smečky, byla bych na místě zabita. Neměla jsem žádnou šanci na přežití. Ledaže bych se stala tulákem, což je mnohem horší. Pláču, dokud nevypláču všechny slzy, které mám. Pak zavřu oči. Neměla jsem už energii je udržet otevřené. Potřebovala jsem si jen na chvíli odpočinout, abych nabrala sílu a mohla pokračovat dál. ******** Můj spánek není klidný. Stále upadám do a z bezvědomí. Někde vzadu v mé mysli jsem věděla, že to není jen kvůli jedu plavajícímu v mé krvi, ale také proto, že jsem pravděpodobně měla horečku z infekce. Můj mozek je v mlze, když se snažím znovu usnout. Jen jsem chtěla, aby ta bolest přestala. Když jsem v bezvědomí, necítím bolest. Jsem úplně otupělá. Když jsem mimo, necítím žádné bolesti v různých částech mého těla. Jsem přivedena k plnému vědomí, když mě někdo chytne za kotník a bez okolků mě vytáhne z doupěte. Bolí to jako čert, když se ostré kameny škrábou a zarývají do mých ran. Snažím se křičet, ale nevychází žádný zvuk. Myslela jsem, že mě našli, ale mýlila jsem se. Když jsem se podívala na rozcuchané a zvířecí oči, které mě obklopovaly, nevěděla jsem, jestli mám být vděčná, že to není smečka Krvavého měsíce, nebo proklínat Měsíční bohyni za to, že zkřížila mé cesty s tuláky. O tulácích bylo známo, že jsou vyšinutí. Ztratili všechny stopy lidskosti a byli spíše zvířaty než lidmi. Proto byli tak nebezpeční. „Podívejte, co tu máme?“ ušklíbl se muž, o kterém si myslím, že je vůdce, když si prohlížel můj stav. „Myslím, že jsme si našli hračku.“ Snažím se odplazit, ale je to marné. Ten muž měl pevný stisk na mé noze. „Moc se na ni koukat nedá, ale co kdybychom si s ní trochu užili?“ zasmál se další zlomyslně. „Je to už dlouho, co jsem pod sebou měl ženu.“ Mé srdce začalo bušit nepravidelně. Bylo zcela zřejmé, co tím naznačoval. Znovu se ptám, proč já? Jako by nestačilo, že jsem byla bita a mučena, teď mě má hromadně znásilnit banda tuláků? „Chci jít první,“ řekne další a zírá na mě, zatímco si olizuje rty. Začali se mezi sebou hádat, jako bych byla kus masa, o který se mají prát. Obnovila jsem svůj boj a začala se pomalu plazit pryč. Stálo mě to všechno, abych pohnula svým unaveným a bolavým tělem. Ani jsem se nedostala daleko, když mě někdo chytil, otočil mě k sobě a vylezl na mě. „Kam si myslíš, že jdeš, zlatíčko?“ usměje se, jeho shnilé zuby a špatný dech mě nutí zvracet. „Jelikož jsem vůdce, mám první právo.“ Řekne to, jako by to bylo něco, na co by měl být hrdý. Sakra nebylo. Snažím se ho udeřit, když se jeho ruce začnou plížit k mému stehnu, ale přišpendlí mi ruce k hlavě. Nutí mě křičet v agónii z bolesti, která mi projede zády. Můj křik ho vůbec nevyvede z míry a pokračuje dál. „Prosím, pusťte mě,“ pláču, jak cítím jeho ruku na vnitřní straně mého stehna, plížící se k rozkroku. „Neboj se… udělám ti dobře.“ Kroutím hlavou, jak stéká víc slz. Cítila jsem jeho vzrušení na svém břiše a zvedal se mi z toho žaludek. Pokračuji v boji, používám tu trošku síly, co mi zbyla, abych se ho pokusila odstrčit. „Přestaneš s tím?“ zavrčí a pak mě tvrdě udeří do obličeje. „Řekl jsem, že ti udělám dobře, tak buď hodná holčička a sakra lež klidně.“ Na okamžik se mi zatmělo před očima. Když se mi zrak vrátil, pustil mi ruku a teď mi líbal krk, zatímco mi osahával prsa. Cítila jsem, jak mi husí kůže naskakuje po těle. Porážkou zírám na nebe a proklínám Měsíční bohyni. Nebyl tu nikdo, kdo by mě zachránil. Nikdo nepřijde, aby mi pomohl. Mohla bych se stejně tak poddat; možná to pak budou mít rychleji za sebou. Smířila jsem se s tímto krutým osudem, když mi roztrhl šaty napůl a odhalil mou nahotu. „Tohle není špatné, že?“ zeptá se s úšklebkem, když jeho prst sjede mezi mými prsy, což mě donutí se otřást odporem. Místo odpovědi jsem na něj plivla. Zavrčí a zvedne ruku, aby mě udeřil, ale ztuhne. „Nechte ji být,“ řekne silný ženský hlas. Tulák se ze mě zvedne a otočí se k dívce. Vypadala, že je asi v mém věku. „Podívejme se, máme tu další,“ začnou ji všichni obklopovat. „Ta se mi líbí; vypadá lépe než ta živá mrtvola tamhle,“ řekne a pohrdavě se na mě podívá. Dívka se jen ušklíbla a řekla: „Přes mou mrtvolu, abych vás nechala se mě nebo jí dotknout.“ Okamžitě začala odříkávat zaklínadlo. Zpočátku se nic nedělo, ale pak muži začali křičet těsně předtím, než se zhroutili na zem. Přiběhne ke mně, pak mi jemně pomůže vstát a podepře mou váhu. „Pojď, mé schopnosti ještě nejsou silné, takže mé kouzlo dlouho nevydrží,“ řekne spěšně. „Musíme tě odsud dostat a okamžitě tebe i tvé dítě dopravit k léčiteli.“ O čem to sakra mluvila? „Jaké dítě?“ zakoktala jsem slabě a úplně zmateně. „To dítě, které nosíš.“ Nečekané překvapení Mám v hlavě rozhodně mlhu, protože vím, že jsem ji nemohla slyšet správně. Naznačovala, že jsem těhotná, což není možné, ne? I kdyby to tak bylo, vzhledem ke všemu tomu mučení, kterým jsem si prošla, neměla bych už dávno potratit? Bezradně jsem visela v jejím náručí, zatímco se snažila udržet mou váhu. Vyčerpala jsem všechnu sílu, když jsem se snažila bojovat s toulavými. Už ve mně nezbyla žádná energie a cítila jsem, jak mé tělo začíná vypovídat službu. „Mý-mýlíš se,“ řekla jsem jí unaveně. Do prdele. Byla jsem tak unavená a měla jsem takové bolesti. Chtěla jsem, aby to všechno skončilo. Chtěla jsem, aby ta bolest přestala. Chtěla jsem tu blaženou temnotu, do které jsem zmizela, když jsem ztratila vědomí. „Zůstaň se mnou,“ řekla místo toho. „Jak se jmenuješ?“ Na cizí lidi si dávat pozor, že? Ale v tomhle případě mi zachránila život, takže je to bezpředmětné. Kromě toho jsem nikoho jiného neměla a zdálo se, že mi pomáhá. Co nejhoršího se mohlo stát? „S-Sadie,“ vykoktala jsem nakonec to slovo. Bohyně, proč to všechno tak strašně bolelo? „Jak jsem řekla, musím tě dostat k léčiteli. Prosím, zkus zůstat vzhůru,“ skoro žadonila. „Nemůžu... Jsem tak unavená. Chci jen spát,“ zašeptala jsem, zatímco jsme pokračovaly bůhvíkam. „Mysli na své dítě.“ Zase začíná s tím dítětem. Nebyla jsem těhotná. Myslím, že bych to poznala, kdybych byla. Byl to jen její způsob, jak mě přimět bojovat dál? Pochybuji, že to bude fungovat, protože jsem věděla, že žádné dítě neexistuje. Chci jí to říct, ale zrak se mi rozmazává a točí se mi hlava. Brzy poté vše kolem mě mizí a já padám do temnoty, po které jsem tolik toužila. *** Když znovu otevřu oči, jsem v něčem, co se dá popsat jedině jako chýše. „Kde to jsem?“ zeptala jsem se staré ženy, která byla vedle mě. Můj hlas je nezřetelný a cítím se odtržená od reality. Všechno kolem mě se točilo a hlava mě bolela tak, že to snad ani nešlo víc. Ta dívka, co mě zachránila, nebyla nikde k vidění. To mě trochu vyděsilo. Neznala jsem ji, ale zachránila mě. Byla lepší než tahle žena. „Jsi v bezpečí, dítě. Neboj se,“ konejšila mě, skoro jako by cítila mou úzkost. Lehla jsem si zpátky na malou postel. Matrace byla tenká, ale bylo to lepší než spát na té zatracené tvrdé zemi. Snažila jsem se prodýchat bolest. Moje zatracená žebra bolela jako čert. „Ze které jsi smečky? Možná tě k nim můžeme vzít.“ Oči se mi prudce otevřely. Horlivě jsem zavrtěla hlavou a ignorovala bolest, která mi vystřelila do té zpropadené páteře. „Žádná smečka,“ zašeptala jsem přes bolest. „Vyhoštěná.“ Nevěděla jsem, kdo to je. Ještě jsem se nepřeměnila, ale poznala jsem, že není člověk. Jen jsem nevěděla, co přesně je. Chápavě přikývla. Existují různé druhy a všichni fungujeme jinak, ale vyhnanství znamenalo pro nás všechny to samé. Kdybych byla při smyslech, ptala bych se, proč má pochopení. Proč se zdálo, že je ochotná pomoci vyhoštěné vlčici, vzhledem k tomu, že vyhoštění vlci byli páriové. Nebyla jsem ale při smyslech. A byla jsem prostě vděčná, že jsem v bezpečí. Alespoň jsem v to doufala. „Spi, mé dítě,“ řekla mi jemným tónem a držela mě za ruku. „Raven a já se o tebe postaráme.“ Cítila jsem, jak mě zalila síla, a oči se mi samy od sebe zavřely. *** Několikrát jsem upadla do bezvědomí a zase se probrala. Někdy bylo všechno blažené a jindy byla bolest drtivá a slyšela jsem ozvěnu vlastního křiku uvnitř malé místnosti. Zjevovaly se mi tváře té staré ženy a Raven, dívky, která mě zachránila. Někdy na mě jen ustaraně zíraly a jindy mumlaly slova, která mi nedávala smysl. Mnohokrát jsem se pokoušela promluvit, ale z úst mi nevyšlo ani slovo. Kromě toho jsem obvykle během pár minut zase usnula. „Myslíš, že přežije?“ Ravenin hlas pronikl mým nevědomím. Byla šance, že ne? Byla jsem tak vážně zraněná, že si myslely, že to nezvládnu? Ta myšlenka mě děsila, ale zároveň ani ne. Nikoho jsem neměla. Nikomu by nevadilo, kdybych zemřela nebo žila. Bylo to jedno, a kromě toho, i kdybych přežila, ke komu bych se vracela? Pro koho stálo za to žít? „Upřímně nevím.“ Hlas staré ženy byl plný obav. „Kromě jejích zranění do ní napumpovali stříbro a vlčí mor. To musí mít nějaké strašné vedlejší účinky, vzhledem k tomu, že to měla v těle tak dlouho.“ „Taky mě to překvapuje, a taky to, že dítě přežilo.“ Zase začínají s tou zmínkou o dítěti. Proč pořád mluví o dítěti? „Co myslíš, že se jí stalo? Myslíš, že ji drželi v zajetí?“ zeptala se Raven po chvíli. Neslyšela jsem, co stará žena odpověděla, protože jsem brzy upadla do dalšího hlubokého spánku. *** Když jsem se příště probudila, venku byla tma. Cítila jsem se hrozně, ale neměla jsem takové bolesti jako minule. Vlastně jsem se cítila lépe a odpočatě. Hlava mi už nepřipadala jako naplněná olovem a všechny mé bolístky a strasti byly pryč. „Jsi vzhůru.“ Její hlas mě přitáhl jejím směrem. Teď, když jsem neblouznila, jsem ji konečně viděla jasně. Na rozdíl od jejího jména (Raven - krkavec) byly její vlasy ohnivě rudé a byla naprosto krásná. Měla na tváři pár pih, ale díky nim byla ještě krásnější. Její jasně zelené oči zářily, když se na mě dívala, a rty ve tvaru luku měla zkroucené do jemného úsměvu. „Ano,“ řekla jsem jí chraplavým hlasem, když jsem se snažila posadit. Viděla to a spěchala mi na pomoc. „Můžu ti něco podat?“ zeptala se, jakmile jsem seděla ve vzpřímené poloze. Přikývla jsem. „Vodu, prosím.“ Nalila trochu do sklenice a podala mi ji, právě když se otevřely dveře a vešla stará žena. Prohlížela jsem si ji. Viděla jsem to, co jsem nebyla schopná vidět, když jsem poprvé dorazila. Můj odhad je, že jí bylo tak sedmdesát nebo osmdesát. I ve svém stáří vypadala stále hezky. Co mě však zaujalo, byly její nepřirozeně bílé vlasy. Bylo to jako nic, co jsem kdy předtím viděla. „Jsem tak ráda, že jsi vzhůru, má drahá,“ řekla mi těsně předtím, než mě políbila na tvář. Připadalo mi to zvláštní, ale nic jsem neřekla. Místo toho jsem se jen napila vody a prohlížela si chýši a dvě ženy, které mi zachránily život. Do místnosti padlo trapné ticho, když jsem se soustředila na vodu, zatímco na mě ty dvě ženy zíraly jako na exponát. Nervózně jsem položila sklenici. Chtěla jsem si prohrábnout vlasy (něco, co dělám ze zvyku, když jsem nervózní nebo v trapné situaci), když jsem si vzpomněla, že už nemám své dlouhé vlasy. Alec mi je všechny oholil. Byla jsem úplně plešatá. Oči se mi zalily slzami. Nebyla jsem marnivá, ale své černé vlasy jsem opravdu milovala. Zlomilo mi to srdce na kusy, když jsem viděla ty černé prameny ležet na špinavé podlaze poté, co je oholil. Bylo ještě srdceryvnější sledovat, jak tu hromadu zapálil. „Neboj se, má drahá, dorostou,“ řekla žena, jako by mi četla myšlenky. Přikývla jsem, ale věděla jsem, že to nebude stejné. Bude mi trvat roky, než dosáhnu délky do kříže, kterou jsem měla. „Mimochodem, já jsem Beth,“ představila se. „A já jsem Raven.“ Asi nevěděla, že už to vím. „Já jsem Sadie,“ řekla jsem jim. „Moc vám děkuji, že jste mi pomohly. Asi bych byla mrtvá, kdyby nebylo vás.“ Byla to zatracená pravda. Vsadím se, že s tím Alec počítal, když mě ten parchant vyhnal. „To nestojí za řeč,“ řekla Beth. „Rády jsme pomohly a ještě raději ti oznamujeme, že ty i tvé dítě budete v pořádku. Abychom byly upřímné, zpočátku jsme si tím nebyly jisté.“ Obočí se mi stáhlo do zamračení. „Raven zmínila to samé, když mě zachránila před těmi toulavými. Nechápu to. O jakém dítěti to mluvíte?“ Podívaly se na sebe a pak se obrátily zpět ke mně. „Ty jsi to nevěděla?“ zeptala se mě Beth. Jen jsem zmateně zavrtěla hlavou. „Mé schopnosti mi umožňují vycítit, když je žena těhotná,“ začala Raven. „Jsi těhotná, Sadie.“ Chtěla jsem to popřít, ale některé čarodějky takové schopnosti mají. Proto k nim chodí většina nadpřirozených druhů, protože normální lidské těhotenské testy na nás nefungují. Zírala jsem na ni, naprosto šokovaná. „Zkurvenej parchant s tím svým super spermatem,“ zaklela jsem vztekle. Do prdele! Jako by nestačilo, že jsem toho bastarda nenáviděla, teď jsem byla těhotná s jeho dítětem. Co jsem sakra měla dělat?