Short Drama Streaming-18 ad: Vzestup Lycaní královny

Stříbrná měsíční vlčí princezna, narozená bezmocná a zavržená, se o 20 let později vrací jako legendární Lycaní královna, aby si nárokovala svůj rod, pomstila svou matku a přepsala zákony vlčí říše.

🔥Přitiskl mě ke zdi a zašeptal: „Jsi moje, malá.“ Zničí mě… nebo mě zachrání? Čti hned! 📖 ====== POHLED: Viktor. Před jednadvaceti lety. Mork v mých kostech působil, jako by se měnil ve vroucí olovo. Křečovitě jsem svíral hranu dřevěného okenního parapetu, až mi klouby zbělely, zatímco mým tělem otřásl prudký třas. Po čele mi stékal pot a pálil mě v očích, ale já nemohl ani mrknout. Nemohl jsem ani pořádně dýchat. Plíce mi v hrudním koši připadaly příliš velké, rozpínaly se proti kostem, až jsem si myslel, že se mi hruď prostě rozskočí. Byla noc mých třináctých narozenin. Za normálních okolností by kluk v mém věku venku oslavoval. Právě teď jsem měl být dole u kaňonu, sedět s kamarády u praskajícího táboráku, smát se hloupým vtipům a předstírat, že už jsme dospělí muži. Ale u kaňonu jsem nebyl. Řekl jsem jim, že mi není dobře, a zamkl se ve své zatemněné ložnici, abych vytrpěl vnitřní válku, kterou jsem nedokázal pochopit. Něco se mnou bylo strašně špatně. Celý den jsem cítil, jak mi to hnisá pod kůží – jakási pradávná, děsivá bytost, která mi nemilosrdně drásala vnitřek hrudního koše. Nebyla to jen nemoc; byla to zoufalá, rozzuřená přítomnost dožadující se svobody. A co bylo spouštěčem tohoto neslýchaného mučení? Obrovský, oslepující úplněk, který těžce visel na noční obloze. Jeho stříbrné světlo proudilo oknem ložnice a omývalo mé třesoucí se ruce. Pokaždé, když se měsíční svit dotkl mé kůže, žilami mi projela nová vlna nesnesitelné bolesti. Neuniknutelný tah měsíce vytahoval z nejtemnějších hlubin mé duše cosi monstrózního. Byl jsem vlkodlak, to ano, ale bylo mi teprve třináct. Ještě jsem neměl mít svého vlka. Tohle nebylo normální probuzení. Mé emoce ve mně páchaly naprostou spoušť a vířily v chaotickém víru paniky, vzteku a mučivé klaustrofobie. Potřeboval jsem ventil. Hranice mého vlastního lidského těla mi připadaly jako dusivé vězení. „Viktore... co se děje?“ Jemný, známý hlas mé matky dolehl skrze těžké dubové dveře mé ložnice. I přes mlhu mé agónie mě její něžný tón zatahal za srdce. Znela upřímně ustaraně, její kroky se zastavily těsně před mým pokojem. „Nechte mě prostě být, prosím,“ vypravil jsem ze sebe chraplavě; můj hlas zněl neuvěřitelně cize i mým vlastním uším. Strach. Hluboký, paralyzující strach mě sevřel pod krkem. Děsil jsem se sám sebe, té bytosti, která bezohledně přebírala mou anatomii. Ještě silněji jsem zabořil prsty do okenní římsy a zíral na zářící kouli na obloze. Nespouštěl jsem oči z měsíce a modlil se, aby agónie ustoupila, aby se mé tělo prostě vrátilo do normálu. „Nech ho být, nestojí za to.“ Chladné, ostré opovržení v otcově hlase prořízlo chodbu a zasáhlo mě silněji než jakákoli fyzická rána. Zadrhl se mi dech. Ani teď, když jsem zjevně trpěl, nedokázal skrýt svůj absolutní despekt vůči mně. Byl Alfou naší smečky – silný, bezohledný a nelítostný muž. A nenáviděl mě. Vždycky mě nenáviděl s pálivou, iracionální vášní, kterou jsem nikdy nedokázal pochopit. Srdce se mi v hrudi divoce rozbušilo a tlouklo do žeber silou beranidla. *Buch. Buch. Buch.* Ten zvuk mi rval uši. Nenáviděl jsem to. Bylo to, jako by se něco ve mně z plných plic dožadovalo vypuštění do světa. Zavřel jsem oči a zoufale se snažil uklidnit, zatlačit to monstrum zpět do klece. Ale bylo to naprosto marné. Bolest vyostřila mé smysly do děsivé míry. Najednou jsem slyšel všechno. Hlasy ozývající se celým domem. Vrzání podlahových prken. Šustění větru. Proč se mi to děje? Zatímco moji rodiče ustupovali dlouhou chodbou ke své hlavní ložnici, slyšel jsem každé jedovaté slovo, které nedbale opustilo otcova ústa. „Valerie... je to dítě. Musí s ním být něco v nepořádku,“ zašeptala matka a v jejím hlase byla slyšet mateřská úzkost, když vstupovali do svého pokoje. „Je to neposlušný vořech. Naprosto nic mu není,“ odsekl otec a z jeho tónu kapal čirý jed. Hluboko v mých útrobách vzplanula jiskra bílého hněvu, která prořízla fyzickou bolest. Rozhořela se v ohnivou, nekontrolovatelnou vášeň. Proč mě sakra tak nenáviděl? Byl jsem jeho krev a maso. Byl jsem jeho syn. Přesto o mně mluvil, jako bych byl nějaká nákaza. Srdce mi bušilo hlasitěji a sekundovalo neúnavnému tepání bolesti hlavy, která mi rozštěpovala lebku. Měsíc nutil mou krev zpívat násilným neklidem. Odjakživa jsem se za úplňku cítil trochu neklidný. Jistě, byl jsem vlkodlak, ale tohle nebylo normální a nebylo to tak, že bych už měl vlka, který by mohl výt na nebe. „Nejsem neposlušný,“ zašeptal jsem do prázdného pokoje a hlas se mi třásl potlačovaným vztekem. Co jsem kdy udělal špatně? Třináct let jsem se mohl přetrhnout, abych vyhověl jeho nesplnitelným nárokům na Alfu. Trénoval jsem, dokud mi neselhaly svaly, polykal jsem svou hrdost, dodržoval jsem každé přísné pravidlo, které zavedl. Ale nikdy jsem nebyl dost dobrý. „Je to bezcenný kus odpadu,“ otcův hlas jasně dolehl skrze stěny a zpečetil můj osud. „Ten umře mladý. Věř mi.“ Jeho slova byla poslední sirkou v místnosti plné benzínu. Má krev nezačala jen vřít; vybuchla. Ta naprostá nespravedlnost, neutuchající krutost jeho předpovědi, přetrhla poslední zbývající nit mé zoufalé potřeby jeho uznání. Nehty se mi zběsile zaryly do dřevěného parapetu. Z mých rtů se vydralo hluboké, hrdelní zavrčení – zvuk, který byl příliš hluboký, příliš monstrózní na to, aby vyšel z třináctiletého chlapce. Viděl jsem jen rudě. Racionální, lidská část mého mozku byla okamžitě pohlcena přílivovou vlnou zvířecí zuřivosti. Měl jsem dost toho, že to musím poslouchat. Skončil jsem se snahou potěšit muže, který se nemohl dočkat mého pohřbu. Otočil jsem se a vyrazil přes pokoj. Popadl jsem kliku dveří ložnice a trhl. V náhlém, explozivním nárůstu nové, monstrózní síly jsem dveře nejen otevřel – vytrhl jsem je úplně z kovových pantů. Dřevo se mi v rukou s praskotem roztříštilo, ale bylo mi to jedno. Odhodil jsem je stranou a vyřítil se dlouhou chodbou k pokoji rodičů. Každá provokativní poznámka, která vyšla z otcových rtů, mi zněla v hlavě a s každým mým těžkým krokem můj vztek stoupal výš a výš. Došel jsem k jejich zavřeným dveřím a rozrazil je, přičemž jsem zopakoval ten násilný akt, aniž bych si plně uvědomil, že jsem jejich těžké dveře ložnice vyrval čistě z rámu. Matka vydala děsivý, pronikavý výkřik a zavrávorala dozadu. Otec se prudce otočil a jeho tvář se proměnila z podráždění v čistý, nefalšovaný šok. Poprvé v mém mizerném životě vypadal ten velký, děsivý Alfa pozoruhodně malý. „Co je to sakra za...“ zašeptal s vytřeštěnýma očima, naprosto si neuvědomujíc, že zírá na svého vlastního syna. Zasvítil jsem na něj pohledem. V okamžiku, kdy se mé oči střetly s jeho, mým tělem projela mučivá, oslepující bolest. Přeměna oficiálně začala. Měl jsem pocit, jako by mé kosti byly doslova zapáleny a zároveň drceny. Slyšel jsem odporný zvuk vlastní kostry, jak praská a znovu se plete v nepřirozené rychlosti. Páteř se mi prohnula dozadu v hrůzném úhlu, obratle hlasitě křupaly. Svaly mi naběhly a roztrhaly látku mého oblečení. „Nejsem odpad! Nejsem neposlušný!“ zavrčel jsem, ale už to neznělo jako slova. Byl to zkreslený, dunivý řev, který rozvibroval sklo v oknech. Bylo mi jedno, že mi agónie trhá maso. Nepoznával jsem vlastní hlas. Nedokázal jsem ani pochopit, co se děje s mým tělem. Otcovy oči se rozšířily jako talíře. Instinktivně ustoupil o krok, hlavu zaklonil, aby se mnou udržel oční kontakt. V mlze bolesti jsem se zamračil. Proč ke mně vzhlíží? Byl to mohutný muž, mnohem vyšší než já. Ale jak mé klouby praskaly a nohy se přestavovaly, uvědomil jsem si, že se nad ním tyčím. „Ty bezcenný vořechu! Jak se opovažuješ! Co jsi sakra zač!?“ zařval otec a jeho šok se rychle rozpustil zpět v jeho typickou zuřivost. Narovnal ramena a vrhl na mě svůj příkaz Alfy. Vždycky nenáviděl, že na mě jeho nadpřirozený příkaz Alfy nikdy pořádně nefungoval. Věděl jsem, že to byl jediný důvod, proč mě tak nemilosrdně bil, kdykoli jsem neposlechl – aby mi silou ukázal, že je fyzicky silnější, když mě jeho dominance nedokázala zlomit psychicky. Ale proč to pro něj byla tak velká věc? Dnešní noc působila jeho aura Alfy jako ubohý vánek proti tyčící se hoře mého vzteku. Narazila do mě a roztříštila se. Ani v nejmenším mě neovlivnila. „Nejsem bezcenný! Proč mě tak nenávidíš?!“ zavrčel jsem; ten zvuk se dral z čenichu, který si bolestivě razil cestu ven z mé lidské tváře. Otcova tvář se zkřivila do masky čirého odporu. I tváří v tvář děsivé proměně mu jeho pýcha nedovolila ustoupit. „Říkal jsem ti, že je to zrůda...“ zašeptal a z jeho hlasu kapal nezaměnitelný hnus a chladné opovržení. Slovo *zrůda* mi zaznělo v mysli a přetrhlo úplně poslední řetěz držící bestii na uzdě. Vztek ve mně vzplanul, zatměnil veškeré lidské myšlení a já se na něj vrhl. To, co následovalo, působilo přesně jako horečnatá noční můra. Byl jsem uvězněn v děsivém stavu dvojího vědomí. Jasně jsem viděl, co se děje, sledoval jsem, jak se krveprolití odvíjí, ale zároveň jsem neměl vůbec žádnou kontrolu. Byl jsem bezmocným divákem uvězněným na sedadle spolujezdce ve vlastním těle. Podíval jsem se dolů a uviděl mohutné, černě ochlupené pracky vybavené ostrými, prodlouženými drápy. S odtažitou fascinací jsem sledoval, jak ty drápy švihly dopředu a krutě se zaryly do otcovy hrudi. Necítil jsem fyzický náraz. Necítil jsem, jak jeho maso ustupuje. Moje fyzické vjemy byly zcela utlumeny, nahrazeny strašidelným, děsivým klidem, který mi zaplavil mysl. Sledoval jsem, jak je muž, který mě celý život týral, trhán na kusy jako mokrý papír. A pak se svět pode mnou náhle propadl. Všechno zčernalo. *** Když jsem konečně přišel k sobě, stál jsem úplně nahý uprostřed ložnice svých rodičů. Pomalu jsem zamrkal, zrak se mi vyjasnil a srdce mi okamžitě kleslo do žaludku. Kdysi krásný, prosluněný letní pokoj na venkově se proměnil v nevýslovnou noční můru. Byla to doslova jatka. Roztrhané, k nepoznání znetvořené kusy masa a kostí byly rozesety po podlaze z tvrdého dřeva. Řeky husté, tmavě rudé krve se hromadily v rýhách dřeva. Hluboké, násilné stopy po drápech hyzdily každý centimetr stěn i podlahy. Silný, kovový pach měďnaté krve znečišťoval vzduch, byl tak hustý a štiplavý, až mě napnulo na zvracení. Zavrávoral jsem dozadu, čistá hrůza zaplnila každou skulinu mé mysli. Podíval jsem se na své ruce. Byly celé od krve, tmavá červeň byla zaschlá i za mými lidskými nehty. Zběsile jsem skenoval podlahu, dýchal jsem v mělkých, panických zášklebech. Pamatoval jsem si ten vztek. Pamatoval jsem si, jak jsem napadl tátu, jak jsem sledoval své černé drápy, jak ho trhají. Ale... co máma? Slepě jsem vyrazil přes zničený pokoj a obcházel těžký, převrácený rám postele, který byl roztříštěn na kousky. Došel jsem na druhou stranu, srdce mi bušilo ve zběsilém rytmu. Pak jsem se náhle zastavil. Na krví nasáklých podlahových prknech ležela osamocená, uťatá ruka. Byla bledá, jemná a na štíhlém prsteníčku volně spočíval tenký zlatý kroužek. Maminčin prsten... Maminčina ruka. Vzduch mi byl násilně vyražen z plic. Kolena se pode mnou podlomila. „Ne...“ zašeptal jsem, ten zvuk byl naprosto dutý. „Jak jsem mohl napadnout mámu... Ne. Ne. Ne.“ Srdce mi nemilosrdně bušilo do hrudního koše. Převalila se přese mě dusivá vlna zoufalství a já si zoufale přál vrátit čas. Přál jsem si, abych ty dveře nikdy neotevřel. Udělal jsem to já. Zavraždil jsem vlastní rodiče a neměl jsem sebemenší tušení, jak se to stalo. Neměl jsem žádnou vzpomínku na to, že bych obrátil drápy proti ženě, která mě tak jemně přišla zkontrolovat ke dveřím. Ale jak jsem klečel nahý v troskách své rodiny a zíral na uťatou ruku své milované matky, jedna děsivá pravda se stala křišťálově jasnou. Táta měl pravdu. Byl jsem zrůda. Děsivá, neovladatelná hříčka přírody. Ať už jsem se dnes v noci proměnil v jakoukoli monstrózní bytost, nebyl to normální vlkodlak. Byl to nelítostný vrah. To byla moje první mučivá proměna. Úplně poprvé, co jsem násilně vzal někomu život. Ale zdaleka ne naposledy. Stíny v noci POHLED: AELIANA Vítr mě jemně hladil po kůži, byl to měkký, chladivý balzám po parném odpoledni. Slyšela jsem rytmický, nízkofrekvenční hukot řeky jen pár metrů odtud, jak se voda přelévá přes hladké kameny a starodávné kořeny. Byl to ten druh klidu, který působil křehce, jako skleněná ozdoba, na kterou se bojíte i silněji dýchnout. Byla jsem uvelebená na svém oblíbeném místě, vklíněná mezi kořeny starého dubu kousek od našeho rodinného domu; drsná kůra mě kotvila k zemi. Oči jsem měla přibité ke stránkám knihy „Můj budoucí nevlastní bratr“ od Salingera Vance. Bylo to brakové, skandální a já naprosto milovala každé slovo. Tiše jsem si povzdychla a palcem přejela roh stránky, připravená ji otočit. Byla jsem právě uprostřed scény, kde byl hlavní hrdina Jayce obzvlášť mrzoutský a majetnický, a já se mentálně odpojovala od reality, abych chvíli žila v jeho světě. Slunce začínalo pomalu klesat a malovalo oblohu tahy temně fialové a sytě oranžové. Věděla jsem, že čas běží. Jakmile se slunce schová za obzor, můj svět se změní. Ale prozatím jsem měla Jaycea a svůj klid. Dokud jsem o něj nepřišla. Těžké, rytmické dunění bot dopadajících na trávu roztříštilo mou svatyni. Ani jsem nemusela vzhlédnout, abych věděla, kdo to je. Vůně borovice a silného deště – typická vůně budoucího Alfy – ho předcházela. „Aeliano, vstaň. Pojď s námi. Jdeme do města do kina,“ oznámil Kaelen Sterling hlasem dunícím tou přirozenou autoritou, která obvykle nutila všechny ostatní skákat do pozoru. Nepohnula jsem se. Ani jsem nezvedla zrak od stránky. „Nechci nikam jít. Jděte sami. Jsem zrovna v dobré části.“ Kaelen, můj bratr-dvojče, můj samozvaný strážce a budoucí Alfa smečky Karmínového úplňku, nebral „ne“ zrovna nejlépe. Vkročil mi do zorného pole a frustrovaně si prohrábl své jahodově blond vlasy – stejného odstínu, jako měla naše matka. Vypadal tak moc jako náš otec, až to bylo občas zarážející, zvláště když měl takhle tvrdohlavě zaťatou čelist. „Aeliano,“ zasténal a jeho blankytně modré oči – věrná kopie tátových – se mi zabodly do temene hlavy. Konečně jsem vzhlédla a dala najevo svou otrávenost. „Kaelene, prosím. Chci jen dočíst tuhle kapitolu.“ Než jsem stačila zareagovat, sklonil se a vytrhl mi knihu z rukou. „Kaelene!“ vyštěkla jsem a okamžitě ve mně vzplanul vztek. Ucítila jsem známý žár za sítnicí a věděla jsem, že mé oči zářily onou jasnou, sytě fialovou barvou, která mě odlišovala i mezi našimi lidmi. „Už dost tohohle,“ řekl a držel knihu těsně mimo můj dosah. Měřil přes metr osmdesát, byla to hora svalů s potenciálem Alfy, zatímco já jsem měla skromných metr šedesát pět. „Víš, že táta říkal, že Alfatý král dorazí za dva dny. Za dva dny, Aeliano. Potom bude dům plný stráží a úředníků. Budeme muset hrát dokonalé hostitele a obskakovat toho namyšleného kreténa čtyřiadvacet hodin denně. Tohle je naše poslední šance na týden normálně žít.“ Zmínka o Alfatém králi mi na rtech vykouzlila nechtěný úsměv. Kaelen nenáviděl, když mu někdo říkal, co má dělat. Vyrůstal se dvěma rodiči Alfami a celý život strávil odporem vůči autoritám v přípravě na den, kdy bude velet on. Představa nadřízeného Alfy, který přijede na naše území a bude na něj štěkat rozkazy, mi přišla upřímně k popukání. „Není to vtipné,“ zavrčel Kaelen, když si všiml mého úšklebku. Oči mu ztmavly, blankytná modř se začala mísit s námořnickou modří jeho vlka. „Slyšel jsem ty historky. Je namyšlenější a drzejší než táta a všichni ostatní Alfové, které jsme kdy potkali, dohromady. Napochoduje sem, jako by mu patřila i tahle podlaha, po které chodíme.“ „Je to trochu vtipné,“ namítla jsem, vstala a oprášila si trávu z legín. „Vlastně chci vidět tátu jednou se naježit. Sledovat dva Alfy, jak si tři dny v kuse poměřují pinďoury, zní jako prvotřídní zábava.“ Kaelen přimhouřil oči, i když v nich tančil záblesk pobavení. „Jsi zlá. Skutečně. Zvlášť když jsi tátova holčička. Ty pravděpodobně jen zamrkáš řasami a on ti dovolí cokoli, zatímco mě bude honit do úmoru.“ V tom neměl pravdu. Ve smečce bylo veřejným tajemstvím, že jsem tátův miláček. Byla jsem druhým člověkem v jeho životě, pro kterého by hory přenášel, hned po mámě. Být sestrou-dvojčetem budoucího Alfy mělo své výhody, ale přinášelo to i silnou vrstvu ochrany, která mi často připadala spíše jako klec. Znovu jsem se natáhla po knize, ale on ji zvedl výš a provokoval mě. „Pojď s námi ven. Killian už čeká.“ Ucítila jsem, jak se mi v hrudi sevřel známý uzel úzkosti. „Nechci, Kaelene. Opravdu.“ Nemohla jsem mu říct skutečný důvod. Tedy, on ten důvod znal, ale já ho nenáviděla přiznávat nahlas. Než ten film skončí, bude pozdě. Slunce bude dávno pryč. A ve tmě jsem byla prakticky nepoužitelná. Byla to vada – vada, kvůli které jsem se cítila méně jako vlk a více jako přítěž. Zatímco ostatní smysly jsem měla ostré, mé noční vidění bylo nulové. Ve tmě se svět měnil v děsivou šmouhu stínů a tvarů, které nedávaly smysl. Nenáviděla jsem být tou, kterou musí všichni vést za ruku. Nenáviděla jsem ty soucitné pohledy, když jsem zakopla o obrubník nebo kořen stromu, který všichni ostatní jasně viděli. Cítila jsem se jako břemeno, jako rozbité kolečko ve špičkově fungujícím stroji. „Aeliano,“ řekl Kaelen a hlas mu změkl. Věděl to. Cítil tu změnu v mém pachu, pachuť pochybností a strachu. Právě jsem se chystala své odmítnutí zopakovat, když přes trávník přiletěla černo-neonová šmouha. „Aeliano!“ Sloane Varkasová, moje nejlepší kamarádka a lidský ekvivalent ručního granátu, do mě narazila a obmotala mi paže kolem pasu jako ve svěráku. Sloane bylo sedmnáct, byla o pár měsíců mladší než já, a byla to jediná osoba, díky které Kaelen vypadal jako rozumný člověk. Byla drobná – měřila sotva metr padesát – ale vynahrazovala to osobností, která by dokázala srovnat se zemí les. Své černé vlasy měla sestříhané do ostrého mikáda se zubatou ofinou, proložené pramínky švestkové a karmínové barvy. Vzhlédla ke mně těma neuvěřitelnýma nesouměrnýma očima – jedno ledově modré, druhé sytě modrozelené. „Au, au! Mačkáš mě, ty malá potvoro!“ zavtipkovala jsem a objetí jí oplatila. „Jediné, co mačkám, jsou tyhle tvoje plyšáci,“ odsekla a hravě mě šťouchla do hrudi, než mě pustila. Obrátila svou pozornost ke Kaelenovi, který se náhle trochu napřímil a jeho postoj se nepatrně změnil. „Kaelene,“ řekla a hlas jí klesl o oktávu. „Sloane,“ odpověděl on. Vzduch mezi nimi prakticky bzučel. Stála jsem tam jako svědek toho zvláštního, elektrického napětí, které mezi nimi rostlo celé roky. Byla jsem přesvědčená, že jsou to spřízněné duše, nebo alespoň předurčeni k něčemu explozivnímu. Sloane byla jediná osoba, která mohla budoucímu Alfovi říct, ať sklapne, a skutečně jí to prošlo. „Když už jsi tady,“ řekl Kaelen a odkašlal si, „řekni své kamarádce, že jde do kina. Je tvrdohlavá a odmítá se hnout.“ Sloane si založila ruce na prsou přes svůj celočerný outfit. „I ty mě posloucháš, Sterlingu. Nehraj si na to, že jsi tu šéf.“ Kaelen na ni zasvítil pohledem, ale nebylo v tom žádné nepřátelství. Vrazil jí mou knihu do rukou. „Nepovyšuj se, prcku.“ „Ooo, já se úplně třesu,“ posmívala se mu a vyplázla jazyk. Začali se hašteřit a já se navzdory sobě začala smát. Byli směšní. „Nejdu, Sloane. Ani nezkoušej ty psí oči,“ řekla jsem a snažila se získat svou knihu zpět. Byl to podepsaný výtisk a já si ho hýčkala. Sloanin výraz se změnil, stal se necharakteristicky vážným. „Aeliano. Kaelen nemá pravdu. No tak. Budu tam celou dobu. Přímo po tvém boku. Chceme tě tam, jasné? Neschovávej se celou noc v tomhle stromě.“ Podívala jsem se na ně oba. Věděla jsem, že když teď nebudu souhlasit, Kaelen pravděpodobně půjde za tátou a pak se z toho stane „rodinný výlet“ nebo nějaká jiná nucená akce. Také jsem věděla, že se Sloane nabízí, že mi bude dělat oči, pokud se setmí. Dělala to vždycky. Nikdy mi nedala pocítit, že jsem neschopná, i když jsem věděla, že ji zdržuji od věcí, které by sedmnáctiletí měli dělat, aniž by se museli starat o svou poloslepou nejlepší kamarádku. Pomyslela jsem na všechny ty rodinné výlety, kdy máma s tátou museli věci utnout předčasně, protože jsem se v noci nedokázala orientovat v terénu. Ucítila jsem to známé bodnutí u srdce, že jsem ta „neužitečná“. „Fajn,“ povzdychla jsem si a prohrábla si své pískově blond vlasy dlouhé do pasu. „Půjdu. Ale jestli to bude blbý film, ponesete za to oba odpovědnost.“ *** O hodinu později mi smysly naplnila vůně máslového popcornu a umělého třešňového aroma. Byli jsme v kině ve městě. Území naší smečky bylo rozlehlé a krásné, ale ještě jsme se nedostali k tomu, abychom měli vlastní kino, takže jsme jezdili do místního městečka obývaného lidmi. Killian Graves byl s námi, opíral se v sedadle s úsměvem, který byl až příliš okouzlující pro jeho vlastní dobro. Jako budoucí Beta byl Killian Kaelenovým stínem a jeho nejlepším přítelem. My čtyři jsme byli nerozlučná parta už od štěňat. Byli jsme v polovině komedie, která byla vlastně docela vtipná, a já se přistihla, že se uvolňuji, popíjím Fantu a směju se kouskům na plátně. „Já bych radši nějaký horor,“ zamumlala Sloane, vyhodila kousek popcornu do vzduchu a s vytrénovanou přesností ho chytila do pusy. „Jsem si jistý, že je spousta věcí, které bys radši, Sloane, ale někteří z nás rádi spí při zhasnutém světle,“ poznamenal Killian. Natáhl se a strčil jí hrst popcornu k puse. Sloane nezaváhala; kousla ho do prstu a vrhla na něj předstíraně zuřivý pohled. Killian se jen zasmál a já viděla, jak se Kaelen zavrtěl na sedadle, oči upřené na ně oba. Ochránitelský, majetnický sklon Alfy byl u mého bratra víc než zřejmý. „Klid, kluci,“ řekla Sloane a s úšklebkem Killianův prst pustila. Sledovala jsem jejich interakci a ta lehkost jejich pouta ve mně vyvolala malé bodnutí osamělosti. Cítila jsem se jako páté kolo u vozu. Ne proto, že by mě nemilovali, ale protože jsem sledovala život z postranní čáry. „Říkala jsem ti, že jsem tu navíc,“ zašeptala jsem a naklonila se ke Sloane. „Vlastně jsem tu jako čtvrté kolo. Možná spíš jako rezerva v kufru.“ Všichni se zastavili a zírali na mě, tváře ozářené blikajícím světlem plátna. „Co to má vůbec znamenat?“ zeptal se Kaelen a vypadal upřímně zmateně. Pokrčila jsem rameny, trochu v rozpacích. „Nic. Jen... vy všichni jste takoví... soustředění. To je v pořádku. Koukejte dál.“ Často jsem říkala věci bez přemýšlení a věděla jsem, že je štve, když se stáhnu do sebe. Vyměnili si několik zmatených pohledů, než se zase opřeli do sedadel. „Mimochodem, Aeliano, ten top ti fakt sekne!“ řekl Killian provokativním hlasem. Snažil se mě zase vtáhnout do hovoru, vyvolat reakci. Zvedla jsem na něj obočí. Měla jsem na sobě černý crop top, který odhaloval dost kůže. Na své postavě jsem tvrdě pracovala a navzdory problémům se zrakem jsem se za své tělo nestyděla. Měla jsem křivky – prsa i zadek – a nevadilo mi je vystavit. „Hej, neokukuj ji,“ vyštěkl Kaelen a zamračil se na můj výběr oblečení. „Ale sklapni, Kaelene. Vypadá skvěle,“ zastala se mě Sloane a mrkla na mě. „Aeliano...“ zaškemral Killian a čekal na mou odpověď. „Nezačínej s tím ‚Aeliano‘. Poraď si sám,“ řekla jsem samolibě a obrátila pozornost zpět k plátnu. Ale jak film pokračoval, vzduch v kině začal působit těžce. Bylo tam příliš ticho, příliš nehybně. V mých útrobách se začal ozývat neklid – nebyl to můj lidský instinkt, ale můj vlk. Přecházela sem a tam, srst se jí ježila z důvodu, který jsem nedokázala určit. Pocítila jsem náhlou, zoufalou touhu po čerstvém vzduchu. Stěny jako by se na mě začaly tlačit. „Půjdu ven,“ zašeptala jsem a vstala. Okamžitě všichni tři vstali, jako by byli synchronizovaní. Zasténala jsem, znovu jsem pocítila záblesk podráždění. „Sama,“ zdůraznila jsem a každému z nich se podívala do očí. „Stejně musím na záchod,“ zalhala Sloane a vykročila do uličky. „Ne. Nemusíš,“ řekla jsem pevně. „Vidím ty malá světýlka na podlaze. V pětimetrové chodbě se neztratím, Sloane.“ „Doprovodím tě,“ řekl Kaelen hlasem, který nepřipouštěl odpor. Chytil mě za ruku, stisk byl pevný, ale opatrný. Byl jediný, komu bylo jedno, jestli mě naštve; jeho potřeba mě chránit vždycky převážila nad mou potřebou nezávislosti. Vedl mě temným kinem, jeho zrak Alfy prořezával šero jako baterka. S lehkostí se vyhýbal schodům i lidem a táhl mě za sebou. Když jsme došli k těžkým dveřím sálu, konečně mě pustil. „Ozvi se mi telepaticky, až se budeš vracet, jasné? Jen tak se tam netoulej,“ přikázal. „Fajn,“ odsekla jsem. Samozřejmě jsem to neměla v úmyslu. Nenáviděla jsem, když se se mnou zacházelo jako s křehkou panenkou. Vyrazila jsem k lobby, mým pravým kotníkem vystřelila k hnutému koleni známá křeč fantomové bolesti. Bylo to staré zranění, připomínka doby, kdy jsem se pokoušela utíkat ve tmě a selhala. *‚Mám tě rád, Aeliano,‘* ozval se mi v hlavě Kaelenův hlas, tichý a upřímný skrze pouto mysli. Můj vztek se okamžitě vypařil. Povzdychla jsem si a na vteřinu opřela hlavu o chladné dlaždice stěny chodby. *‚Taky tě mám ráda, Kaelene.‘* Naoko jsem šla k toaletám, věděla jsem, že mě pravděpodobně sleduje ode dveří. Jakmile jsem byla uvnitř, stoupla jsem si před zrcadlo a zírala na svůj odraz. Viděla jsem mladou ženu s vysokými, ostře řezanými lícními kostmi a hranatou čelistí, která vypovídala o jejím původu. Rty jsem měla plné, vlasy jako dlouhý, pískový vodopád. Ale byly to mé oči, které mě vždycky upoutaly – ta šalvějově zelená s modrým prstencem, dokonalá směs mých rodičů. V jasném zářivkovém světle koupelny vypadaly tak normálně. Nevypadaly rozbitě. Pár minut jsem počkala a nechala neklid odeznít, ale neodešel. Pokud něco, můj vlk byl čím dál hlasitější. Chtěla ven. Chtěla být pod širým nebem. Odešla jsem z toalet, ale místo zpět do sálu jsem protlačila těžké skleněné dveře vedoucí na parkoviště. Vzduch venku byl teď chladnější, vlhkost dne vystřídal svěží večerní vánek. Můj vlk se trochu uklidnil, když nás zasáhl vítr, ale stále byl ve střehu, vnitřní uši nastražené. *‚Proč?‘* zeptala jsem se jí. Nemluvila ve slovech – nebyla ten typ vlka – ale posílala mi záblesky emocí. Naléhavost. Pocit něčeho „jiného“. Pokračovala jsem v chůzi, jasná, neonově osvětlená fasáda kina se stávala jen září v mém periferním vidění. Zdravý rozum na mě křičel, ať se zastavím. Znala jsem své limity. Věděla jsem, že čím dál budu od světel, tím zranitelnější budu. Udělala jsem to už dřív – poslechla rozmar a skončila v příkopu nebo hůř – ale dnešní noc mi připadala jiná. Teď jsem měla svého vlka. Byla jsem silnější, rychlejší. I když jsem neviděla, ona cítila. Parkoviště bylo skoro prázdné, asfalt vyzařoval poslední zbytky denního tepla. Došla jsem k okraji, kde se štěrk setkával s trávou, stíny okolních stromů se natahovaly jako dlouhé, temné prsty. A pak, bez varování, svět zemřel. Hukot klimatizace kina, neonové nápisy, pouliční osvětlení – všechno v jediném okamžiku zmizelo. Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Došlo k totálnímu výpadku proudu. Srdce mi vynechalo úder a pak se mi rozbušilo v hrudi. Otočila jsem se, ale nebylo „kam“. Byla tam černočerná tma. Nebyla to ta měkká tma ložnice, ale hustá, olejovitá temnota, která jako by pohlcovala samotný vzduch. *‚Nemyslím si, že to byl dobrý nápad,‘* zašeptala jsem svému vlkovi. Neodpověděla; byla jako přimrazená, její smysly se upnuly na něco, co jsem nedokázala vnímat. *‚Aeliano!‘* vybuchl mi v hlavě Kaelenův hlas, v němž byla cítit panika, jakou jsem u něj málokdy slyšela. *‚Aeliano, kde jsi? Vypadl proud.‘* Snažila jsem se skrze spojení znít klidně. *‚Klid, jsem v bezpečí. Jsem jen na parkovišti. Zůstanu přesně tady, dokud se světla nerozsvítí. Nechoď sem, ať o mě nezakopneš.‘* *‚Zůstaň na místě. Sloane tě jde hledat,‘* odpověděl mi a jeho mentální tón byl zběsilý. Neodpověděla jsem. Věděla jsem, že Sloane vyrazí, ale v téhle tmě budou i vlkodlačí oči chvíli bojovat, než se přizpůsobí náhlé totální ztrátě světla. Stála jsem naprosto bez hnutí, ruce před sebou jako slepá žena. Čekala jsem na známý hukot záložních generátorů nebo záblesk baterky. Ale pak jsem to uslyšela. Nebylo to zavrčení, které bych znala. Nebylo to hluboké hrdelní bručení vlka ani vrčení toulavého psa. Bylo to nadpozemské, pískavé zavrčení – zvuk, který vibroval ve vzduchu a jako by mi rezonoval až v kostech. Znělo to, jako když se vzduch tlačí skrze zubatou, dutou trubku. Má krev se změnila v led. Ucítila jsem pohyb vzduchu za sebou – závan větru, který nebyl vánkem. Byl to pohyb něčeho velkého, něčeho dravého. Bylo to blízko. Tak blízko, že jsem cítila jeho žár, i když jsem neviděla ani jediný chlup na jeho těle. Zmocnil se mě prvotní, prastarý strach. Můj vlk nechtěl bojovat; chtěl utéct. Nečekala jsem na Sloane. Nečekala jsem na Kaelena. Dokonce jsem ani nepřemýšlela. Otočila jsem se a vyrazila do prázdna, nohy mi kmitaly, jak jsem slepě běžela do absolutní temnoty, zatímco zvuk toho pískavého vrčení se za mnou rychle blížil. Král Lycanů POHLED: Viktor Pach sexu byl tak hustý, že se jím dalo dusit – dusivá směs potu, ženského horka a přetrvávajícího pižma mého vlastního vyvrcholení. Na zmačkaném hedvábném povlečení byly ty dvě vlkodlačice, se kterými jsem právě skončil, propletené dohromady, jejich údy byly v šeru bledé a kluzké. Pořád se ještě vzpamatovávaly z extáze, líbaly se s bezdechým sténáním, zatímco já jsem seděl na kraji matrace, naprosto odtažitý. Necítil jsem nic než mírnou vlhkost své kůže a známé, duté bušení svého tepu. Sáhl jsem pro krabičku na nočním stolku, vytáhl cigaretu a zapálil si. První šluk mě zasáhl v krku suchým, uspokojivým žárem. Neohlédl jsem se na ně. Jedna byla Omega ze sousední smečky, druhá znuděná manželka nějakého Bety, která hledala něco, co jí manžel nemohl poskytnout. Pro mě to byla jen těla – kanály pro fyzickou potřebu. Příštích osmačtyřicet hodin nebudou schopné normálně chodit; byl jsem brutální, vrážel jsem do nich svůj penis, dokud nekřičely, ale přesně pro to si přišly. Splnily svůj účel a teď mě jejich přítomnost jen dráždila. Ženské jsou všechny stejné, jakmile zhasnou světla. Ošukám je, vyždímám a jdu dál. Je mi třicet čtyři let. Ve světě vlkodlaků to ze mě dělá anomálii – krále bez královny, mocného samce bez družky. Většina mužů v mém věku by šílela a škrábala nehty do zdí v zoufalém hledání své „druhé poloviny“. Já ne. Jsem rád, že mě měsíční bohyně vynechala. Nejsem materiál na partnera. Jsem pokřivená hříčka přírody, Lykan, jehož krev je chladnější než krev jakéhokoli vlka. Možná proto, že nejsem standardní vlkodlak, jsem nedostal spřízněnou duši. Je to šestnáct let od mé první proměny a já jsem přijal to ticho ve své duši. Vlastně mu dávám přednost. Znamená to, že můžu mít sto žen, tisíc, a nikdy se nemusím žádné zodpovídat. Nemusím se potýkat s tím dusivým poutem, sdílenými emocemi nebo zranitelností „spřízněné duše“. Viděl jsem Alfy, muže, kteří by dokázali bez mrknutí oka vytrhnout jinému hrdlo, jak padají na kolena a pláčou, jen aby potěšili ženu. Měknou. Stávají se terčem. Nemám žádné zasrané srdce a ani ho nechci. Můj život je postaven na izolaci a přesně tak mi to vyhovuje. Lidé nazývají můj stav bez družky prokletím; já tomu říkám taktická výhoda. Žádná fena, která by mi míchala hlavu, žádná „Luna“, kterou bych musel chránit. Jediná věc, kterou potřebuji uspokojit, je biologický pud mezi mýma nohama, a o dobrovolnice pro postel krále Lykanů není nikdy nouze. Vstal jsem, cigaretu stále sevřenou mezi rty, a zamířil do koupelny. Neobtěžoval jsem se svítit. Moje oči se už dávno přizpůsobily a měnily stíny v odstíny šedé a stříbrné. Odhodil jsem nedopalek do koše a vstoupil do sprchy, otočil kohoutkem, dokud se na mě nespustil ledový, pálivý proud vody. Chlad mi nevadil. Stejně jako horko. Většinu času jsem necítil skoro nic. Jak léta plynula, zdálo se, že lidská část ve mně ustupuje a zanechává za sebou zvířecí jádro, které se cítilo skutečně naživu, jen když jsem způsoboval bolest nebo bral život. Miloval jsem lov. Miloval jsem ten okamžik, kdy si predátor uvědomil, že se stal kořistí. Mým jediným účelem na tomto světě bylo fungovat jako nejvyšší uklízeč, vymetat ze země magický odpad, se kterým si běžní vlci neporadili. Právě jsem si mydlil ramena, když mi v zadní části mysli rozkvetl známý tlak. Telepatické spojení. *‚Alfo. Máme polohu.‘* Byl to Torsten, můj Beta. Sám byl Alfou, narozeným, aby vedl smečku na severu, ale zřekl se titulu, aby mohl sloužit pode mnou. Byl to nejbližší člověk, kterého jsem měl k příteli, hlavně proto, že věděl, kdy držet hubu a jak zabíjet. *‚Kde?‘* vyslal jsem zpět, můj hlas se ozýval v mentálním prázdnu. *‚Míří k Birminghamu. Pokud vyrazíme hned, můžeme je zachytit.‘* *‚Buď připraven za deset minut,‘* přikázal jsem. Ukončil jsem spojení, vystoupil ze sprchy a popadl ručník. V koutku úst mi zacukal úšklebek bez špetky humoru. Birmingham. To bylo přímo na hranici Evaricova území. Alfa Evaric ze smečky Karmínového úplňku – muž, který seděl v mé radě, ale s radostí by mi vrazil stříbrnou čepel do zad, kdyby si myslel, že ten pokus přežije. Byl jen o šest let starší než já, ale nosil se s arogancí, která si přímo říkala o to, aby byla zlomena. Měl jsem v plánu navštívit jeho smečku zítra kvůli formální inspekci, ale proč čekat? Nasrat ho znělo jako dokonalý způsob, jak strávit úterní noc. *‚Torstene,‘* zavolal jsem znovu. *‚Ano, Alfo?‘* *‚Řekni Evaricovi, že přijedeme dnes v noci. Ne zítra. Řekni mu, že tam budeme za pár hodin a můžou si hrát na hostitele. Mám náladu na půlnoční proběhnutí.‘* Vrátil jsem se do ložnice pro telefon. Jedna z vlkodlačic se právě posadila, tiskla si hedvábné prostěradlo k hrudi a její oči byly široké a plné naděje. „Alfo...“ začala tichým, žadonivým zavrněním. Ani jsem se na ni nepodíval. Popadl jsem telefon, natáhl si pár nadměrných, plandavých cargo šortek – ten druh, který se při částečné proměně neroztrhne – a vyšel ze dveří. Nikdy jsem vlastně nevstoupil na území Karmínového úplňku. Evaric obvykle jezdil za mnou na schůzky. Bude zajímavé sledovat, jak vede své malé království. Lidé říkali, že má nejsilnější smečku v regionu, což mě rozesmálo. Moje smečka, Noční slídilové, nefungovala podle tradičního „rodinného“ modelu. Byli jsme smečkou válečníků, ručně vybraných z celého světa pro svou sílu a nedostatek sentimentality. Byli jsme Královskou smečkou, elitní gardou nadpřirozeného světa. Svou pozici jsem si vzal silou před osmi lety a donutil každého Alfu, který mi stál v cestě, aby se podrobil, dokud neuznali lykanskou krev za to, co byla: za královskou krev. Každá smečka je pod mou vládou ve větším bezpečí, ať už si to chtějí přiznat nebo ne. Nevinní vlci nejsou masakrováni, když jsem poblíž. Pokud Alfa vybočí z řady, já jsem ten, kdo s ním skoncuje. Ale v poslední době hrozby nepředstavovali jen vlci samotáři. Ze stínů se začalo plazit něco temnějšího. Wendigové – vlci, kteří podlehli nejvyššímu tabu, pojídání masa vlastního druhu, dokud neztratili lidskost a nezměnili se ve vyzáblá, pískající monstra. A pak jsou tu Manananggalové, ty hnusné, upírům podobné baby, které oddělují své trupy, aby lovily děti a těhotné ženy. Tyhle věci nejsou přirozené. Jsou zrozeny z temné magie, z nákazy, která se šíří už šestnáct let. Sledoval jsem zdroj, šel po stopách, ale architekt tohoto chaosu je chytrý. Zůstává ve stínu a nechává své zrůdy dělat špinavou práci. Jen ta myšlenka mi rozpěnila krev, má lykanská stránka zavrčela touhou po hrdle, které by mohla rozervat. Když jsem dorazil na nádvoří, moji čtyři elitní válečníci už čekali. Neřekl jsem ani slovo. Prostě jsem nechal proměnu, aby mě ovládla. Proměna Lykana není jako proměna vlkodlaka. Je násilnější, živelnější. Cítil jsem, jak se mi žebra lámou a prodlužují, páteř praská jako bič, jak se prohýbá. Svaly se napjaly a potrhaly, aby se znovu sestavily do něčeho hustšího a silnějšího. Bolest byla ostrý, elektrický výboj, který byl lepší než jakákoli droga. Křuplo mi v krku, cítil jsem, jak mi podél páteře raší hustá černá srst, a pak jsem byl na čtyřech. Byl jsem mohutná, stínově černá bestie, lehce dvojnásobné velikosti standardního vlka. Oči mi planuly predátorskou červení. S odfrknutím horkého dechu jsem vyrazil a čtyři válečníci se hnali za mnou. Byl jsem rychlejší než oni – mnohem rychlejší. Nechal jsem vítr, aby mi šlehal srstí, rytmus mých tlap dopadajících na zem mě uklidňoval. Celé měsíce jsem Wendiga neviděl, ticho, které mi svíralo vnitřnosti. Obvykle když věci utichnou, znamená to, že se blíží něco většího. Ale tenhle byl spatřen, jak se pohybuje na jih, a já jsem nehodlal dopustit, aby prošel mým územím. Chtěl jsem ho chytit, abych zjistil, jestli z té bezduché bestie dokážu vytáhnout nějaké informace, ale věděl jsem, jak to skončí. Vždycky jsem je nakonec roztrhal na kusy. Měsíc byl vysoko a v úplňku, jeho světlo se rozlévalo po krajině jako tekuté stříbro. Cítil jsem příval moci, který s nocí vždy přicházel. Byl jsem černou šmouhou mezi stromy, noční můrou z masa a kostí, která se každým skokem blížila k Birminghamu. Dvě hodiny ostrého běhu uplynuly. Obešli jsme hlavní město a kopírovali hranice smečky Karmínového úplňku. Najednou mě zasáhl pach. Byl ostrý, jako shnilé maso smíchané s ozónem blížící se bouře. Wendigo. Zpomalil jsem, nos mi cukal, jak jsem sledoval stopu. Mířila ke shluku světel na obzoru. Zamračil jsem se, má vnitřní bestie nervózně přecházela. Wendigové se obvykle drželi v hlubokých lesích, ve stínech, kde mohli ulovit osamělé cestovatele. Tenhle mířil přímo do obydlené oblasti. S trhnutím jsem si uvědomil, že jsme na okraji Stratfordu nad Avonou. Turistické město. Plné lidí. A co je důležitější, plné vlků, kteří žijí mezi nimi. Něco nebylo v pořádku. Pach byl nepravidelný, kličkoval. Lovil snad někoho konkrétního? Na okraji lesa jsem se proměnil zpět do lidské podoby, přechod byl plynulý a tichý. Utáhl jsem si šňůrku u šortek, hruď se mi po běhu mírně zvedala. Noční vzduch byl chladný, ale já vyzařoval teplo. Město bylo tiché, pouliční lampy vrhaly na chodník dlouhé oranžové záře. Držel jsem se ve stínech, smysly vybičované na maximum. Pach sílil, ale ten tvor byl rychlý. Hrál si se mnou, proplétal se uličkami a za budovami. Vzhlédl jsem. Nad ulicí se křížila síť elektrických drátů, bzučících energií. Na tváři se mi rozlil chladný, predátorský úšklebek. Ta věc si chce hrát na schovávanou? Fajn. Změním pravidla hry. Přikrčil jsem se a pak se s výbušnou silou Lykana vymrštil vzhůru. Prsty se mi prodloužily do drápů, ostrých a tvrdých jako železo. Jednou rukou jsem zachytil hlavní elektrické vedení a trhl. Jiskry vybuchly v prudkém modrobílém dešti, tančily mi po kůži a na zlomek vteřiny osvítily uličku. Potom, po sérii hlasitých ran a bzučení umírajících transformátorů, se celý blok ponořil do tmy. Pouliční lampy zablikaly a zhasly. Neonové nápisy ve výlohách obchodů zčernaly. Ticho, které následovalo, bylo těžké, přerušované jen vzdáleným, zběsilým bušením srdcí lidí v jejich domovech. Pak jsem to uslyšel z temnoty nedalekého parkoviště. Nízké, pískavé zavrčení. Byl to drásavý, nadpozemský zvuk, jako vítr hnaný rozbitou trubkou. Oči mi rudě zasvítily a prořízly černočernou tmu, jako by bylo poledne. Teď už jsem viděl siluetu té bestie – vyzáblou, protáhlou hrůzu krčící se u okraje parkoviště u kina. Vycenil jsem zuby v tichém zavrčení. „Hra začíná, hajzle,“ zašeptal jsem do prázdna. Vystoupil jsem ze stínů, svaly napjaté k zabití. Temnota teď patřila mně a lov oficiálně začal. Divoký spasitel POHLED: Aeliana Temnota byla absolutní. V jednu vteřinu pouliční lampy vrhaly svou známou oranžovou záři na dlažbu Stratfordu nad Avonou a v další svět prostě přestal existovat. Každá žárovka, každý neonový nápis, každý bzučící transformátor v tu ránu zhasl. Nebyl to jen výpadek proudu; bylo to, jako by na město dopadla tíha dravce a udusila veškeré světlo. Nezastavovala jsem se, abych přemýšlela proč. Ta věc za mnou tam pořád byla, její dech byl drásavý, pískavý zvuk, který mi drásal nervy. Proměnila jsem se uprostřed běhu; přechod ze dvou nohou na čtyři býval obvykle plynulý a ladný. Ale náhlá černočerná prázdnota roztočila můj vnitřní kompas v nekontrolované spirále. Drápy jsem šmátrala po asfaltu, svaly se mi napínaly, jak jsem se snažila zrychlit. Měla jsem být jen černou šmouhou v noci, nebo jsem tak aspoň měla působit, ale můj pravý kotník vypověděl službu s odporným, mokrým lupnutím. Nohou mi vystřelil výkřik odporu a já zavrávorala, čenichem jsem tvrdě narazila do země. Bolest vzplanula, oslepující a bílá. Drápala jsem se, abych se znovu postavila na nohy, ale ten tvor už tam byl. Neviděla jsem ho, ale cítila jsem ho – hnusný, hnilobný pach, ze kterého se mi zvedal žaludek. Nebyl to vlk samotář. Tenhle pach byl cizí, jako něco vytaženého z mělkého hrobu a politého ozónem. Můj instinkt na mě křičel, ať se otočím, ať čelím hrozbě, ale můj zrak byl v tomhle nepřirozeném šeru k ničemu. Narazila jsem do cihlové zdi, drsný povrch mi odřel srst. Zavrčela jsem, bylo to nízké, hrdelní chvění v hrudi, a slepě jsem sekla kolem sebe. Drápy nezasáhly nic než vzduch. Než jsem stačila znovu zaujmout postoj, narazila do mě jakási váha a srazila mě zpět na studenou zem. Cítila jsem, jak se nade mnou vznáší a větří. Jeho dech byl horký a páchl rozkladem. Na jeden děsivý úder srdce jsem si pomyslela, že je jen zvědavý, že mě třeba nezabije. Pletla jsem se. V krku mi vybuchla pálivá, lokalizovaná agónie. Zuby – dlouhé, ostré a rozhodně ne vlkodlačí – se zaryly hluboko do svalu u ramene. Vydala jsem vytí, které prořízlo tichou ulici, zvuk čisté, nefalšované bolesti. Rána pálila toxickým žárem a já cítila, jak se mi tělo kroutí, což mě nutilo k proměně zpět do lidské podoby, jak trauma přemohlo mého vlka. Rameno jsem měla v jednom ohni a zároveň v ledu, bolest vystřelovala do celé paže, až mi znecitlivěly prsty. *Kaelene,* zavolala jsem skrze telepatické spojení, můj mentální hlas byl jen roztříštěným šeptem. *Pomoz mi.* Byla jsem vyčerpaná, síla ze mě odtékala do asfaltu spolu s krví. Sbalila jsem se do klubíčka, ruce zkřížené na prsou a čekala na poslední ránu. Pak noc roztříštil řev. Nebylo to vlkodlačí zavrčení. Bylo to hlubší, prvotnější – zvuk, který v sobě nesl váhu prastaré moci. Uslyšela jsem těžký dopad, jak něco mohutného narazilo do mého útočníka. Tlak na mé tělo zmizel. Ležela jsem tam ve tmě, svírala si krvácející krk a poslouchala ten nejbrutálnější zápas, jaký jsem kdy slyšela. Ozývalo se nechutné praskání lámaných kostí, mokré trhání masa a série divokých, hrdelních zavrčení. Pach čerstvé, kovové krve brzy přebil hnilobu toho tvora. Potom, stejně rychle jako to začalo, násilí ustalo. Do uličky se vrátilo ticho. Pokusila jsem se posadit, ale zatočila se mi hlava. Krk a rameno mě pálily, jako by mi je cejchovali rozžhaveným železem. „Kaelene?“ vydechla jsem tentokrát nahlas, hlas mi byl sotva slyšet. Přiblížily se kroky. Pomalé, rozvážné a těžké. Napjala jsem se, srdce mi bušilo do žeber, ale pak mě zasáhl nový pach. Byl ohromující a prorážel krev i tmu. Dřevo. Kouř. Těžké, omamné mužské pižmo. Byl to pach, který působil jako fyzický dotek, něco tak hluboce mužného a příjemného, že jsem se přistihla, jak si navzdory té agónii olizuji rty. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se znít vyrovnaně, jako dcera Alfy, ale můj hlas byl slabý a roztřesený. „Někdo, kdo tě sakra zachránil, štěně,“ odpověděl hlas. Byl to ten nejlahodnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela – drsný, hluboký a s chraplavou autoritou, z níž mi brněla kůže. Srdce mi vynechalo úder, ne ze strachu, ale kvůli náhlému, nevysvětlitelnému elektrickému výboji. „Aeliano!“ Kouzlo bylo zlomeno Sloaniným zběsilým výkřikem. Uslyšela jsem zvuk několika párů nohou běžících směrem k nám. „Aeliano, kde jsi?“ Cizinec nezůstal. Ucítila jsem závan vzduchu, jak se pohnul, přízračná přítomnost mizící zpět do stínů. Chtěla jsem se po něm natáhnout, říct mu, ať zůstane, ale byl pryč, než jsem stačila mrknout. „Hej! Co to sakra...“ ozval se Killianův hlas, plný zmatku. „Sakra, Aeliano!“ Kaelen byl najednou u mě a klesl na kolena. Cítila jsem, jak si strhává tričko, látka byla hřejivá, když ji přehodil přes mé třesoucí se, nahé tělo. Se zoufalstvím, ze kterého mi došlo, jak zle musím vypadat, mě nabral do náruče. „Je zraněná. Bože, je tu tolik krve,“ řekla Sloane a její hlas přešel do panického tremola. „Jsem v pohodě,“ lhala jsem a hlava mi klesla na Kaelenovu nahou hruď. Zněla jsem nejslaběji, co jsem kdy v životě zněla. „Co to bylo sakra za věc?“ zeptala se Sloane a zadrhl se jí dech. Kaelen neodpověděl. Už byl v pohybu a nesl mě k autu. Ucítila jsem kůži zadního sedadla, když mě tam položil, a Sloane vklouzla vedle mě a vzala mě do náruče, aby mě udržela vzpřímeně. „Něco mě honilo... a někdo mě zachránil,“ zamumlala jsem. Moje mysl byla stále vězněm té uličky, přehrávala si vibrace toho hlubokého, drsného hlasu. Při vzpomínce na něj se mi sevřel žaludek. „No, ať to byl kdokoli, byl sakra rychlej,“ řekl Killian z místa řidiče a zařadil rychlost. „Popadl tu věc a prostě... zmizel ve vzduchu.“ Cesta zpět k sídlu smečky byla jen šmouhou míjejících pouličních lamp. Zdálo se, že výpadek proudu zasáhl jen oblast u kina; zbytek města stále zářil normálností, která působila až urážlivě. Zírala jsem z okna, ruku přitisknutou na provizorní obvaz, který mi Kaelen uvázal kolem krku. „Dostaň mě do mé ložnice, Kaelene,“ řekla jsem, když jsme se blížili k branám území. „A neříkej o tomhle mámě ani tátovi. Prosím.“ „Musí tě prohlédnout smečkový lékař, Aeliano,“ řekl Kaelen stroze, klouby na volantu mu zbělely. „Varuju tě, Kaelene. Aspoň jednou mě poslechni. Nechci, aby nade mnou kroužili. Nechci, aby mě takhle viděli,“ vyštěkla jsem a ta námaha mi rozbušila bolest v rameni. „Má tak trochu pravdu,“ přidala se Sloane, i když její hlas byl stále tichý. „Strýček Varic ti doslova utrhne koule, až zjistí, že jsi ji nechal kousnout, když jsi na ni měl dávat pozor. Zamkne ji do věže a už ji nikdy nepustí ven.“ Kaelen a Killian si vyměnili pohled v neustále se měnícím odrazu zpětného zrcátka. Oba v tom viděli pravdu. Náš otec byl definicí přehnaně ochranitelského Alfy a moje matka byla stejně neústupná. „Fajn,“ povzdychl si Kaelen a ramena mu poklesla. „Ale tu ránu si musíš pořádně vyčistit.“ „Já to udělám,“ řekla okamžitě Sloane. „Zůstanu u ní přes noc. Kdyby dostala horečku nebo kdyby to vypadalo na infekci, dám vám vědět.“ „Vždyť se ani neumíš telepaticky spojit,“ poznamenal Kaelen a tón se mu vrátil k obvyklému bratrskému popichování. Sloane se natáhla dopředu a cvrnkla ho do zátylku. „Mám nohy, ty tupče! Můžu dojít do tvýho pokoje. Nežiješ přece na druhým konci území.“ „Dobrý, dobrý, klid, prcku!“ Nechala jsem oči zavřené a přestala vnímat jejich hašteření. Dnešní noc byla katastrofa. Měla jsem dokázat, že se o sebe umím postarat, a místo toho mě nesou domů v bratrově tričku poté, co mě zachránil cizinec, který si o mně myslel, že jsem jen „štěně“. Podařilo se nám vplížit do domu bočním vchodem. S úlevou jsem zjistila, že na chodbě je klid. Máma s tátou už byli ve svém křídle a jak je znám, nespali. Jejich pouto bylo legendární a jejich sexuální apetit zrovna tak. Díky bohyni za zvukotěsné stěny, jinak bych neměla ani chvilku klidu. Kaelen mě vynesl po schodech a opatrně mě položil na postel, než s Killianem odešel. Konečně jsem byla ve svém útočišti. Můj pokoj byl jediným místem, kde jsem se cítila sama sebou, ne jen „chráněnou dcerou Alfy“. Stěny měly texturu matně růžové barvy s jemným třpytem, který zachycoval světlo. Dřevěnou podlahu kryl huňatý růžový koberec a šedobílý nábytek vytvářel jemný kontrast. Nalevo od dveří byl můj čtenářský koutek – police přetékající romány, deníky a mou rozsáhlou sbírkou svíček. Na podlaze jsem měla hromadu polštářů, kde jsem trávila hodiny čtením nebo psaním, schovaná před světem. Naproti posteli stály šatní skříně a můj toaletní stolek. Přes čelo postele a organzové závěsy byla přehozená světelná šňůra a dvě stojací lampy vydávaly teplou, jantarovou záři. V rohu se už točila moje oblíbená lávová lampa se třpytkami. Sloane už měla napilno; vracela se z mé koupelny s miskou teplé vody a antiseptikem. Pořád jsem na sobě měla Kaelenovo nadměrné tričko, látka páchla jím a adrenalinem dnešní noci. „Měli jsme prostě nechat Kaelena, aby tu ránu olízl,“ zamumlala Sloane a začala mi rameno otírat. „Slina Alfy má léčivé účinky, víš přece.“ „Fuj, hnus,“ odsekla jsem a cukla sebou, jak antiseptikum v otevřených ranách po kousnutí zapálilo. „To je až moc intimní. Tebe může lízat, jak chce, ale na mě takhle sahat nebude!“ Sloane se ušklíbla, oči jí zajiskřily. „Ale no tak. Jsem si jistá, že by mu to nevadilo. Celou noc tu brousí, protože tě nechal zranit.“ „Vím, že by mu to nevadilo, ale ne, děkuju. Rodinné hranice existují z nějakého důvodu.“ Sykla jsem, když se pustila do práce. Jakmile byla krev omytá, zkáza byla jasně vidět. Na krku a rameni byly hluboké, zubaté vpichy. Sloanin výraz zvážněl, když přes ty stopy lepila velké náplasti. „Aeliano... tohle nevypadá jako vlkodlačí kousnutí,“ řekla šeptem. „Já vím,“ odpověděla jsem a po páteři mi přeběhl mráz. „Ani to tak neznělo. Bylo to... pískavé. Jako rozbitá trubka.“ „A kdo tě zachránil? Tušíš, kdo to mohl být?“

Deset let jsem se umenšovala, abych se vešla do stínu svého bývalého snoubence. Odměna? Rozchod, vyhazov z bytu a pozvánka na předsvatební luxusní plavbu, kde se má ženit s nádhernou modelkou. Abych tu měsíční plavbu přežila a ukázala svému samolibému ex, že mě nezlomil, potřebuji doprovod. A ne jen tak ledajaký – potřebuji ten nejlepší možný „plus jedna“. Na scénu přichází Reid Harrington. Nesporný „zlý hoch“ NHL, bůh s dolíčky ve tvářích, který kraluje ledu, a... naprostý hokejový idol mého ex. Reid potřebuje vylepšit svou mediální image, aby zachránil své multimilionové sponzorské smlouvy. Já mu potřebuji svůj nový „vztah“ vmést do té jeho arogantní tváře. Je to dokonalá dohoda. Jednoduchý plán s předstíraným randěním a jasným datem vypršení: Jeden rok. Přesvědčivé projevy náklonnosti na veřejnosti. Nula skutečných citů. Jenže jakmile luxusní loď vypluje a falešné doteky se začnou měnit v žhavá půlnoční setkání, hranice naší smlouvy se začínají smazávat. Reid totiž svou roli jen nehraje. Je majetnický, ochranitelský a přesně ví, jak mě přimět, abych v jeho náruči roztála. A ta děsivá pravda? Hokejová legenda, kvůli které můj ex puká závistí... to vůbec nepředstírá. Čekal na svou šanci už od vysoké školy. A tentokrát hraje o všechno.

Noc, kdy se všechno změnilo Pohybuji se do rytmu hudby a najednou cítím, jak se všechny mé starosti rozplývají. Chtěla jsem zapomenout. Zapomenout, že muž, kterého miluji, pořádá tuto oslavu, aby oslavil nalezení své družky. Říct, že mám zlomené srdce, by bylo slabé slovo. Jsem na kusy, protože jsem věděla, že má láska k němu pravděpodobně nikdy nevybledne. „No tak, Sadie, už jsi tančila dost.“ Řekne mi má nejlepší kamarádka Piper a táhne mě z tanečního parketu. Věděla, že to dnes mám těžké. Koneckonců, muž, který mi nevědomky zlomil srdce, byl její starší bratr. „Chci tančit ještě chvíli,“ zakňučela jsem. Právě teď bych udělala cokoliv, jen abych na něj nemusela myslet. Abych nemusela myslet na to, že nikdy nebude můj. Že jsem ho ztratila dřív, než jsem ho vůbec měla. Je to upřímně smutné. Snažila jsem se všemožně, aby si mě všiml, ale nikdy se tak nestalo. Nebyla jsem nic víc než nejlepší kamarádka jeho sestry. Otravná holka, která mu obvykle leze na nervy. Doufala jsem a modlila se k Měsíční bohyni, aby byl mým druhem. Každý rok na své narozeniny jsem si přála, aby byl můj. Myslela jsem, že si mě všimne, ale nikdy se tak nestalo. Jak by taky mohl, když jsem nebyla jeho typ? Když jsem nebyla ten typ ženy, na kterou by se podíval dvakrát? Neopětovaná láska bolela jako svině a teď jsem za to platila. Teď jsem se musela dívat, jak se točí kolem své družky, jako by byla tou nejcennější věcí na světě. Sakra to bolelo a nikdo netušil, jak hluboká ta bolest je. „Musíš se přes něj přenést. Říkám ti to už léta,“ vytrhne mě Piper z myšlenek. Podá mi panáka a já si ho s radostí vezmu. Potřebovala jsem něco, co by utopilo bolest, kterou jsem právě cítila. „Podívej, pravděpodobně tam venku máš druha, který umírá touhou tě potkat. Přenes se přes Aleca. Nebude to vůči tvému druhovi fér, pokud zjistí, že jsi zamilovaná do někoho jiného.“ Už jen zmínka jeho jména ve mně vyvolá záchvěv bolesti. Kdybych to nevěděla lépe, myslela bych si, že doslova umírám na zlomené srdce. „Není to tak snadné, Piper,“ zašeptala jsem zlomeně. Jak jí mám vysvětlit, že její bratr je ve mně hluboce zakořeněný? Že je v mé krvi. Že je vším, co vidím a na co myslím. Že je samotným vzduchem, který dýchám. Nechápala by to. Vždycky si myslela, že je to jen hloupé poblouznění. Alec byl zatracený Alfa. Kromě toho byl neskutečně sexy. Bůh kráčející mezi smrtelníky. Každá dospívající dívka a každá svobodná žena v naší smečce do něj byla zamilovaná. Sakra, i některé zadané ženy byly v jeho přítomnosti celé nesvé, takže si Piper samozřejmě myslela, že to moje poblouznění časem vyprchá. „Je. Bude opravdu špatné, pokud v tom budeš pokračovat, když už si našel svou družku. Nebude to vůči nim fér, pokud budeš stínit jejich svazek tím, že ho odmítneš nechat jít,“ řekne a soucitně se na mě podívá. Otočím hlavu. Nechtěla jsem vidět soucit v jejích očích. Vždycky to bolelo, protože jsem věděla, že se nikdy nemůžu rovnat tomu, jaká by Luna měla být. Věděla jsem, že to, co říká, je pravda, ale přimět své srdce, aby poslechlo, byla úplně jiná věc. „Pojďme si prostě užít oslavu, dobře? Jsem si jistá, že se přes něj za chvíli přenesu,“ lžu jí a úplně změním téma. Dychtivě přikývne, než do sebe kopne skleničku a zazubí se na mě. Podaří se mi jí úsměv oplatit, než si dám dalšího panáka. Byla nejšťastnější, když si Alec našel svou družku. Své druhy obvykle nacházíme, když dosáhneme jednadvaceti let; Alec takové štěstí neměl. Myslela jsem, že je to znamení. Byla jsem o čtyři roky mladší než on, takže jsem si myslela, že je to znamení, že je mi souzen. Nyní mi je dvacet. Myslela jsem, že musím počkat ještě jeden rok, než zjistíme, že jsme si souzeni. Byla jsem tak nadšená. Nemohla jsem se dočkat příštího roku. Šok byl ale na mé straně. Bohužel pro mě, on si našel svou družku před několika měsíci. Piper si povídá s lidmi kolem nás. Štěstí z ní sálá z každého póru. Místo abych se zapojila, prohlížím si okolí. Oči mi okamžitě padnou na něj a zatají se mi dech. Tančil s Lolou. Se svou družkou. Držel ji tak blízko a něžně, jako by byla porcelánová panenka, která by se snadno rozbila. Odtáhl se a podíval se na ni. V očích měl tolik něhy a lásky, že mi jen při pohledu na ně připadalo těžké dýchat. Skloní se a jemně ji políbí na rty. Poprvé od té doby, co ho znám, se usmíval. Srdce mi puká ještě víc, když vím, že Lola dokázala něco, co já nikdy nedokázala. Nechci zůstat u stolu a dívat se, jak jsou všichni za ten pár šťastní, a nechci vidět Aleca a Lolu, tak vstanu. „Kam jdeš?“ ptá se mě Piper se starostí vepsanou ve tváři. „Jdu jenom na bar. Potřebuju se co nejdřív zlískat pod obraz,“ přikývne a já odcházím. Sednu si na jednu z barových stoliček a otočím se k barmanovi. Byl opravdu roztomilý. Kdyby se jen mé hloupé srdce mohlo zamilovat do někoho jako on, místo do Aleca, který byl nedosažitelný. „Co to bude?“ zeptá se blonďák s úsměvem. „Něco opravdu silného.“ Dívá se na mě, než se znovu usměje. „Hned to bude.“ Nevím, jak dlouho jsem tam byla, když jsem vedle sebe ucítila jeho přítomnost. Rychle se na něj podívám, než se k němu otočím zpět čelem s drinkem v ruce. „Jak se máš, Sadie?“ zeptá se najednou, což je na něj velmi neobvyklé. Otočím se k němu čelem a přemýšlím, jestli je opilý nebo co. „Mám se dobře,“ řeknu mu poté, co si uvědomím, že je střízlivý. „Jsem tak zatraceně šťastný. Lola je všechno, co jsem si kdy přál,“ řekne a zazubí se. Beru zpět, co jsem řekla. Nebyl střízlivý, ale ani úplně opilý. Alec, kterého znám, není takhle veselý. Ani když si dal pár drinků. Když se na něj teď dívám, dochází mi, jak zatraceně šťastný je. Byl tak šťastný, že to z něj sálalo ve vlnách. Jak bych se tedy mohla stavět proti jeho štěstí? Milovala jsem ho tak moc, tak jak mu můžu závidět, že našel svou družku? Milovat ho znamená, že bych měla být šťastná, když je on. Když jsem si to uvědomila, pustila jsem svou bolest a zášť. Milovat ho znamenalo, že jeho štěstí je i moje, i když nejsem ta, kdo mu to štěstí přináší. „Mám z tebe radost. Opravdu velkou radost, Alecu,“ řeknu mu a cítím, jak mi ze ramen spadlo břemeno. „Děkuji.“ Před mnou se objeví dvě skleničky. „Na účet podniku,“ řekl ten chlap. Je to jiný barman než ten, který mě obsluhoval posledních pár minut, ale jen nad tím pokrčím rameny. Možná si vyměnili směny nebo tak něco. „Tady,“ podám mu jednu ze skleniček. „Na tvé nové začátky.“ Ťukneme si skleničkami a hodíme do sebe obsah. Pálí to a chutná divně, ale moc mě to nezajímá. Pila jsem s Alecem. To se nikdy nestalo. Místo abych o tom příliš přemýšlela, nechala jsem to být. Užiju si s ním tento okamžik, a pak ho nechám jít. Mluvíme spolu chvíli a další věc, kterou vím, je, že jsme v pokoji. Nevím, jak a kdy jsme se tam dostali, ale moje mysl si nepamatuje ani zatracenou věc. „Čekal jsem na tohle od chvíle, co jsme se potkali,“ řekne Alec a svléká mě. Než stihnu odpovědět, přitiskne svá ústa na má a políbí mě spalujícím polibkem. Takovým, který mě zanechal bez dechu. Mám mysl v mlze, zatímco si Alec bere mé tělo. Spojuje nás a činí nás jedním. Miluji všechno, co dělá, a nakonec ztratím přehled o tom, kolikrát mě přivedl k vyvrcholení. Přesně takhle jsem si vždycky představovala, jaké to bude být s Alecem. Tak proč jsem sakra měla pocit, že je to tak špatně? Proč jsem sakra měla pocit, že něco není v pořádku? Den poté Z poklidného spánku mě probudí zvýšené hlasy. Lidé se hádali, ale všechno znělo tak vzdáleně. Místo abych otevřela oči, zachumlala jsem se hlouběji do pohodlné a teplé matrace. Připadalo mi to jako nebe. Jako bych spala v oblacích. Někdo křičí mé jméno, ale ten zvuk zatlačím zpátky. Pravděpodobně to byla jedna ze služebných, která se mě snažila probudit. Zamračeně se snažím znovu usnout. Právě jsem upadala do blaženosti, když se mnou někdo hrubě zatřásl. Než stihnu cokoliv udělat, jsem shozena z postele a padám na studenou, tvrdou podlahu. „Vstávej, ty nestydatá, zlodějská děvko.“ Pokud mě neprobudil pád, tak ten hrozivý a krutý hlas to rozhodně zvládl. Otevřu oči, mysl mám v mlze. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nebyl mi povědomý. Když jsem se podívala dolů, uvědomila jsem si, že jsem nahá. Do prdele! Co se to sakra děje? Rychle popadnu prostěradlo a omotám si ho kolem nahého těla, než vstanu. „Co se děje?“ zeptala jsem se a zírala na osazenstvo pokoje. Lola na mě probodávala pohledem. Oči měla plné nenávisti a hořkosti. Jason, Alecův beta, Micah, jeho gama, a Piper byli přítomni. Alec seděl na posteli jen ve slipech, hlavu v dlaních. Zírám na ně, nejsem si jistá, co se to sakra děje, proč jsou všichni tady, nebo co sakra Alec dělá v tomto pokoji, polonahý, zatímco já nemám na sobě žádné oblečení. „Tohle nezvládnu. Prostě to nezvládnu,“ zašeptá Lola, když se jí do očí nahrnou slzy. Alec vstane a snaží se k ní jít, ale ona před ním couvne. „Drž se ode mě dál, ty podvádějící kreténe,“ zakřičí. „Prosím, Lolo… prosím, jen mě sakra poslouchej,“ prosí. „Nepamatuji si, co se sakra stalo. Poslední, co si pamatuji, je, že jsem šel na bar.“ Chvíli to trvá, ale věci začínají dávat smysl. Do prdele. Proč já, Měsíční bohyně? Co jsem ti sakra udělala? Snažím se vzpomenout na včerejší večer, ale nic si nevybavuji. Poslední věc, kterou si pamatuji, je barman, který mně a Alecovi podává drinky a říká nám, že jsou na účet podniku. „Ne! Nebudu poslouchat tvoji zatracenou výmluvu. Myslíš, že jsem hloupá? Podvedeš mě dva dny před naším obřadem spojení a čekáš, že budu věřit tvé ubohé výmluvě. Čekáš, že uvěřím, že nevíš, co se stalo, a nepamatuješ si, že ses vyspal s tou courou?“ křičí na něj. Cítím, jak mi slábnou nohy, když Lola vysloví mé myšlenky. Pro oporu se chytím čela postele. Mé oči prohledají postel a rychle se zastaví na krvavé skvrně na prostěradlech. Ó bohyně. Včera jsem se vyspala s Alecem. Vyspala jsem se s druhem někoho jiného a ani si sakra nic nepamatuji. Cítím, jak se mi zvedá žluč, a než to stihnu zastavit, pozvracím se na koberec. Všichni kromě Aleca se na mě znechuceně dívají. Alec jen zírá na svou družku. Oči má upřené na ni. Lola otočí pohled zpět k Alecovi a věnuje mu ten nejchladnější pohled, jaký jsem u ní kdy viděla. „Končíme. Nevolej mi, nehledej mě a sakra se ke mně už nikdy nepřibližuj.“ „Prosím, Lo, nedělej to.“ „Já nic nedělám; ty jsi všechno zničil, když jsi se rozhodl vzít tu děvku do postele.“ Vytrhne mu svou ruku, odejde a na cestu ven za sebou práskne dveřmi. Alec chvíli zírá na dveře, než z jeho úst vyjde ten nejděsivější vrkot. Otočí se a probodne mě smrtícím pohledem. Oči mu žlutě blýskaly a ústa měl pevně sevřená. Udělám krok zpět ve strachu, ale není kam jít. Z úst mu vychází vrčení a chrčení. Hněv jeho i jeho vlka byl namířen proti mně. „Obleč se a pohni tou svou prdelí do mé kanceláře,“ zavrčí, což mě donutí spěšně hledat své oblečení. Během několika vteřin všichni tři odejdou a já zůstanu v pokoji sama. Snažím se prodýchat paniku, ale je to marné. Mám velký problém. Nejenže jsem se vyspala s Alfou a mužem, který si našel svou družku, ale možná jsem také zodpovědná za rozchod Aleca a Loly. ‚Jen se uklidni. Jen jim vysvětlíš svou verzi příběhu,‘ říkám si. ‚Jsem si jistá, že mi uvěří.‘ Obleču se tak rychle, jak jen můžu, a přitom se zhluboka, uklidňujícím způsobem nadechuji. Jakmile jsem hotová, vyběhnu z pokoje a zamířím rovnou do kanceláře Alfy. ‚Děvko.‘ ‚Couro.‘ Ta slova na mě byla vržena, když jsem proběhla kolem několika členů smečky. Ta zostuzující slova bolela, ale ignoruji je. Teď není čas nechat se ovládat svými pocity. Když dorazím ke kanceláři, jemně zaklepu. Alec na mě křikne, ať jdu dál. Nejprve jsem přemýšlela o útěku, protože jsem v jeho hlase slyšela hněv, ale to by mě jen dostalo do větších potíží. Ve chvíli, kdy vejdu a zavřu za sebou dveře, mi na tváři přistane facka. Šokovaně jsem se podívala na Piper. Nemohla jsem uvěřit, že mi má nejlepší kamarádka dala facku. „Jak jsi mohla?“ pláče. „Jak jsi mě mohla takhle zradit? Víš, jak moc miluji svého bratra a jak šťastná jsem byla, že našel svou družku, ale ty jsi to prostě musela zničit, že?“ křičí na mě. „Tak to není. Nic jsem neudělala.“ „Vždycky jsi byla posedlá Alecem, ale tohle jsi zašla příliš daleko. Zfetovat ho, aby se s tebou vyspal, je nechutné a nízké i na tebe, Sadie.“ Slzy mi stékají po tváři, jak její slova probodávají mé srdce a duši. Byly jsme nejlepší kamarádky léta, a přesto mi uvěřila, že jsem vinna, při první příležitosti, kterou dostala. „Nezfetovala jsem ho, přísahám,“ pláču. „Tak mi vysvětli tohle!“ křičí Alec a hodí po mně nějaké zařízení. Trefí mě do čela, ale zdá se, že to nikoho nezajímá. Chvíli vidím hvězdičky, ale seberu se a vezmu tablet, ignorujíc pulzující bolest. Video ukazuje, jak podávám Alecovi jednu ze dvou skleniček, které mi dal barman. „Pravděpodobně jsi ten drink okořenila, než jsi mi ho dala, že? Věděla jsi, že bych se s tebou střízlivý nikdy nevyspal, tak jsi mě zfetovala. Chtěla jsi zabít dvě mouchy jednou ranou. Vyspat se se mnou a zničit můj vztah s Lolou,“ řekne Alec hořce, jeho oči nevyjadřují nic než nenávist a hněv. „Přísahám, že to není pravda. Nikdy bych to neudělala. Můžete se zeptat barmana, který mi ty drinky dal,“ prosila jsem. Jason si odfrkne. „Jak příhodné, když ten barman není k nalezení a nebyl jedním z pracovníků najatých včera. Víš, co si myslím já? Myslím, že je to tvůj spolupachatel. Zaplatila jsi mu, aby zfetoval Alfův drink.“ Kroutím hlavou, jak mi po tváři stéká víc slz. Bolelo mě vědět, že o mně věří tak hrozné věci. „Znáš mě léta, Pip. Víš, že bych nikdy něco takového neudělala. Prosím, věř mi.“ Něco měkkého se jí mihne v očích, ale jakmile se to objeví, zmizí. Její tvář ovládne chladný výraz a oči jí září nenávistí. „Chci ti věřit, ale vzhledem k tomu, jak jsi byla léta posedlá Alecem, věřím, že tvá posedlost mohla způsobit, že jsi ztratila rozum.“ Těmito slovy zatloukla první hřebík do mé rakve. Porážkou se zhroutím. Nechápu, proč mi nikdo nevěří. Miluji Aleca, ale nikdy bych neudělala nic, co by mu ublížilo. „Odveďte ji do zatraceného žaláře,“ přikáže Jasonovi, než se otočí ke mně. „Obsah sklenice, kterou jsi mi dala, byl poslán na analýzu. Pokud výsledky vyjdou pozitivní, že tam jsou stopy drog, přísahám, že budeš litovat, že jsi mi kdy zkřížila cestu, Sadie.“ Nebráním se, když mě Jason táhne z kanceláře do mého nového domova, pokud se mi nepodaří dokázat, že jsem nevinná. Někdo mě nastražil; jen jsem nevěděla, kdo to byl nebo proč to dělal. Monstrum Bič dopadl na má záda. Zatnu zuby proti bolesti a odmítnu jim dopřát uspokojení z toho, že mě sledují, jak se lámu. Nevím, jak dlouho tu jsem. Vím jen, že pomalu začínám ztrácet rozum. Pomalu začínám ztrácet sama sebe. Od chvíle, co jsem sem přišla, jsem nepoznala nic než bolest. Nic než zranění a smutek. Každý den přijdou a vybíjejí si na mně svou frustraci. Každý den přijdou a nutí mě platit za to, že jsem zničila šanci jejich Alfy na štěstí. Jak jste si již domysleli, test vyšel pozitivně. Vlkodlaky může ovlivnit jen velmi málo věcí, takže nikdo si není jistý, co přesně bylo použito, protože použitá droga nebyla nic, s čím by se naše smečka setkala. V okamžiku, kdy test vyšel pozitivně, jsem věděla, že můj osud je zpečetěn. Nikdo mi zřejmě nevěřil. Všichni, které jsem znala a milovala, včetně Piper, se ke mně otočili zády na podporu Aleca. Další rána bičem a já sebou trhnu. Má záda pravděpodobně vypadala jako mleté maso. Prošla jsem si všemi druhy mučení. Bičování, řezání, pálení, kosti mi byly zlámány a vlasy ostříhány. Pokud si dokážete představit nějaké mučení, pak jsem si jím pravděpodobně prošla. Bolí to. Nejen fyzická bolest, ale i ta emocionální. Tohle je smečka, která mě přijala a objala, když mi zemřeli rodiče. Teď jsem pro ně byla piraňa. Všechno dobré, co jsem kdy udělala, bylo zapomenuto. Už jsem nebyla Sadie, členka smečky. Teď jsem nebyla nic víc než děvka, coura, rozvracečka rodin, zlodějka a zrádkyně. Ani si nepamatuji, kdy naposledy někdo vyslovil mé jméno. Mé myšlenky jsou zatlačeny zpět, když se otevřou dveře a vejde Alec. Třesu se strachy. Hádám, že si přišel pro svůj kus masa. „Už promluvila?“ zeptal se, jeho hlas napjatý. Zdál se naštvaný. Víc nasraný než obvykle. Ramena měl napjatá. Ústa sevřená a oči mu plály ohněm. Stále měnily barvu, což znamenalo, že on a jeho vlk byli v souladu. „Ještě ne, Alfo,“ procedil Jason mezi zuby. Alec si vyhrne rukávy košile, než vezme nůž. Snažím se couvnout, ale není úniku. Jsem přikovaná ke stropu. Není kam jít. „Uvidíme, jestli ji dokážu přimět, aby vyznala své hříchy,“ vyplivne, než mi vrazí nůž do břicha. Ze všech mých mučitelů je Alec ten nejhorší. Milovala jsem ho celým svým srdcem. Vážila jsem si ho. Nikdy bych neudělala nic, co by mu ublížilo, a přesto on udělal vše, co si jen dokázal představit, aby mi způsobil bolest. Láska, kterou jsem k němu chovala, je nyní otrávená. Vše, co vidím, když se mu podívám do očí, je monstrum, kterým je. Teď ho nenávidím stejně, ne-li víc, než on nenávidí mě. „Neudělala jsem nic špatného. To já jsem tě neomámila,“ zašeptala jsem a snažila se ovládnout třes v hlase. „Čekáš, že tomu uvěřím, ty děvko?“ zařve. Úder, který mi zasadí do obličeje, stačí na to, abych viděla hvězdičky. Být udeřena mužem sakra bolí. Je to podobné, jako by vás zasáhl obrovský balvan. „Přísahám, že ne.“ „A já nebudu věřit lžím coury. Vědělas, že bych se s tebou střízlivý nevyspal, takže jediný způsob, jak jsi mohla mít můj penis, bylo mě omámit. Užila sis, že jsi mě zneužila? Užila sis spánek s mužem, který si sotva pamatoval své vlastní jméno? To tě vzrušuje?“ Jeho slova jsou hořká, když je na mě chrlí. Každé z nich probodlo mé srdce. Rozbilo ty malé kousky mě samé, které mi zbyly. Proč nemohou vidět, jak moc mě zraňují? Jak moc mě ničí? „Nevěděla bych. Byla jsem také opilá.“ Nikdo nevěří, že jsem byla také omámená. Nikdo nevěří, že jsem byla také obětí. Že si také nepamatuji, co se té noci stalo. Všichni chtějí vinit mě. Udělat ze mě padoucha. Jeho zavrčení je jediným varováním, které dostanu, než vrazí nůž hlouběji. Pak ho otočí, než ho vytrhne ven. Zavřu oči v naději, že skryji svou bolest. V naději, že skryji svou bezmoc. Když mám vše pod kontrolou, otevřu je. Střetnou se s jeho. Alecův pohled byl naplněn ničím jiným než odporem a nenávistí. Mé srdce se při pohledu na to láme ještě víc. Ano, dříve mi věnoval bezvýrazné pohledy, ale nikdy ne takové, které by byly plné nenávisti. Od té chvíle mě používá jako boxovací pytel. Cítím, jak slábnu s každým úderem, každou fackou a každým bodnutím. Úleva přichází, když Micah otevře dveře a vejde. „Alecu, je tu Lola, chce tě vidět,“ řekne mu. Vidím v jeho očích záblesk naděje. Opravdu ji miluje a záleží mu na ní. Kdyby jen věděl, že bych nikdy neudělala nic, co by ohrozilo jeho štěstí. Alec přikývne, než se otočí ke mně. „Dávám ti poslední šanci se přiznat.“ „Nic jsem neudělala. Jsem nevinná.“ Můj hlas zní jako chraplavý šepot. Dívá se na mě smrtícíma očima. Rty se mu zkroutí v krutý úšklebek těsně předtím, než máchne rukou a řízne mě do obličeje. „Teď se na tebe už nikdo nikdy nebude moci podívat, protože jsi znetvořená a ošklivá. Vždy to bude připomínka mé nenávisti k tobě.“ Odejde bez výčitek svědomí nebo pohledu zpět. I jeho přátelé odejdou s ním. Ve chvíli, kdy jsou ze dveří, nechám stéct první slzu. Tvář mi pulzuje od rány, která je, jsem si jistá, hluboká. Alec má pravdu. Vzhledem k tomu, že jsem se ještě neproměnila, mé jizvy se mnou zůstanou navždy. Nejen ta na tváři, ale i ty na mém těle. Zhroutím se dopředu a proklínám Měsíční bohyni za to, co mi dovolila, aby se mi stalo. Ví, že jsem nevinná, a přesto dovolila svým dětem, aby mě zraňovaly a ponižovaly. Nevím, jestli se odsud někdy dostanu, ale budu nenávidět Aleca a jeho smečku až do posledního dechu. Mé tělo se poddávalo temnotě, když se dveře zaskřípavě otevřely. Zírám na něj, bojím se, že se vrátil, aby mi dal další výprask. „Pššt, nehýbej se,“ řekne jemně. „Jsem tu, abych pomohl, ale musíme být rychlí, než si stráže nebo Alfa Alec všimnou, co se děje.“ Zírám na něj nevěřícně. „Ty mi věříš?“ Přikývne hlavou. „Ano. Něco na tomhle mi nesedí. Má intuice je vždy přesná a něco mi říká, že tohle je větší, než si kdokoliv z nás dokáže představit.“ Přijde ke mně a pomalu začne rozvazovat mé řetězy. „A co kamery?“ „O to se neboj. Už jsem se o to postaral.“ Jakmile jsem osvobozena od řetězu, zhroutím se dopředu a téměř se srazím s podlahou, ale on můj pád zbrzdí. Drží mě a vede nás ven ze dveří. Nebyli tu žádní další vězni. Ani žádní strážní. Pomalu jdeme, dokud nedojdeme k tajnému průchodu. „Nedostaneš se do potíží, jestli někdy zjistí, že jsi mi pomohl utéct?“ Měla jsem o něj strach. Pokud jsem se něco naučila, tak to, že Alec nezná význam slova odpuštění. „Nikdy se to nedozví, pokud nebudu chtít,“ odpoví, když konečně dorazíme na konec průchodu a vynoříme se v lese. Z nějakého důvodu mu věřím, takže nechám tu záležitost být. Kromě toho jsem neměla energii na pokračování v rozhovoru. Když si uvědomí, že jdeme příliš pomalu, zvedne mě a nese mě. Vše se začíná rozmazávat, jak zrychluje kolem stromů. Nevím, jak dlouho jsme běželi, ale nakonec dorazíme k hranici. Tato část hranice neměla žádné hlídky, pravděpodobně proto, že hraničila s lidskou osadou. Vzbudilo by to příliš mnoho podezření, kdyby lidé viděli desítky mužů hlídkujících v oblasti. „Musíš přerušit spojení se smečkou, pokud nechceš, aby tě Alec snadno našel,“ položí mě na zem. Pomalu, ale unaveně překročím hranici. Zhluboka se nadechnu a řeknu slova, která přetnou mé spojení se smečkou. „Já, Sadie Evans, přetrhávám své vazby se smečkou Krvavého měsíce.“ Mrazí mě v zádech, jak cítím, že spojení končí. Bzučení zmizí a má mysl se ztiší. „Je to hotovo?“ Chystám se odpovědět, když v dálce uslyším děsivý řev, těsně předtím, než mým tělem projede oslepující bolest. Křičím bolestí, jak mi po tváři stékají slzy. Bylo to, jako by mi byla odtržena část mě samé. „Sakra! Musíš odejít, Sadie. Hned teď,“ řekne mi naléhavě. Slzy mi dál stékají po tváři, jak začínám kráčet. Celé tělo mě bolelo a vše, včetně mé duše, bylo zlomené. Krok za krokem odcházím. Vím, co ta bolest znamenala, a nikdy mu neodpustím, že mi tohle udělal. Odmítám tě Alec. Jsou to asi tři měsíce, co mi ta děvka obrátila život vzhůru nohama. O tři měsíce později ta coura stále odmítá mluvit. Nenávidím ji za všechno, co udělala. Kdyby nebylo jejího sobectví, Lola a já bychom byli spojeni. Pravděpodobně by byla těhotná s mým dědicem. Sadie mi tohle všechno vzala. Vzala mi víc, než si kdy dokáže představit. Moje smečka je prokletá. Slábneme a umíráme. Žádná jiná smečka o tom nevěděla. Stále si myslely, že jsme silní. Kdyby to věděly, netrvalo by jim dlouho, než by nás vyhladily. Nikdo o kletbě moc nevěděl. Ani jak jsme k ní přišli. Jen to, že na nás byla uvalena asi před sto lety. Můj otec a dědeček si mysleli, že už není naděje. Dokud nebylo prorokováno, že má družka bude ta, která kletbu zlomí. Měla přinést naději a obnovu. S ní po mém boku by byla smečka obnovena do své bývalé slávy a byli bychom silnější, než jsme si kdy mysleli, že je možné. Sadie to všechno zničila, když mě omámila. Nejenže jsem pravděpodobně nadobro ztratil svou družku, ale také jsem ztratil jedinou naději, kterou jsem měl na přežití své smečky. „Sakra, mám chuť jí zlomit vaz,“ zavrčí můj vlk Knox. „Ten pocit je vzájemný,“ řeknu mu. „I když chci nejdřív její přiznání, než ji popravím.“ Po jejím zatčení mi Pip řekla, jak Sadiino poblouznění mnou pokračovalo i poté, co jsme byli starší. Řekla mi, že jí jednou řekla, že mě miluje a že jednoho dne bude mou družkou. Pip to nebrala vážně a myslela si, že cokoliv cítí, časem vyprchá. Když mi to řekla, odfrkl jsem si. Jako by taková ubohá žena mohla být mou družkou. I kdyby nebyla příčinou mé bolesti, stejně bych se na ni dvakrát nepodíval. Mám rád své ženy štíhlé jako modelky a krásné. Sadie nebyla nic z toho. Oblékala se jako tulák; ostatní by řekli, že má křivky, ale já tomu říkám tlustá, a nestarala se o svůj vzhled. Moje Luna by měla být silná a krásná, ne nějaká ubohá, slabá, ošklivá žena. Lola byla všechno, co jsem chtěl: krásná, chytrá a silná. Je dcerou beta válečníka. Sadie, na druhé straně, byla dcera Pomocníků. Její rodiče byli omegy a služebníci rodiny Alfy. Ani si nedokážete představit tu nenávist, kterou k ní chovám. Tu bolest, kterou mi způsobila. Každý zatracený den se probouzím s pocitem prázdnoty. S pocitem, jako by mi byla duše roztržena na dvě části. Stále doufám, že mi Lola odpustí, ale hluboko uvnitř vím, že je to malá šance. Ne, když mě odmítá vidět nebo se mnou mluvit od toho rána, kdy jsem se probudil se Sadie vedle sebe. Jdu směrem ke své kanceláři. Když mi Micah řekl, že je tu Lola, nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem naději, která ve mně vyskočila. Trpělivě na ni čekám. Byl jsem nervózní a zároveň zatraceně vyděšený. Cítím ji, jakmile se přiblíží ke dveřím. Levandule. Tak voní. Bez klepání vstoupí do mé kanceláře. Kdyby to byl kdokoli jiný, seřval bych ho. Ale tohle je Lola. Má družka a žena, která vlastní mé srdce. Po našem setkání jsme se poznávali. Chtěla, abychom šli na věci pomalu. Abychom se poznali. Souhlasil jsem, protože jsem nechtěl, aby ji má dychtivost odehnala. Během týdnů, kdy jsem ji poznával, jsem se zamiloval. Byla vším, co jsem si kdy dokázal představit, že by má družka měla být. Co sakra bolí, je, že ji můžu ztratit kvůli něčemu, na co si ani nevzpomínám. „Ahoj Alecu. Jak se máš?“ pozdraví mě s rukama složenýma před sebou. Ten teplý pohled, který pro mě dřív měla, je dávno pryč. Před mnou stojí žena, kterou sotva poznávám. Jsem chladný bastard, ale tato verze Loly nemá žádnou vřelost. Je to, jako by žena, do které jsem se zamiloval, už neexistovala. „Ahoj Lolo.“ Odtáhne ode mě pohled. Dává si na čas a prohlíží si kancelář. O minutu později se její oči opět zaměří na mě. „Konečně jsem se rozhodla ohledně nás.“ Její hlas je stejně chladný jako její výraz. Tohle způsobila moje hloupost. Vím, že jsem ji nezranil úmyslně, ale stejně se cítím zatraceně vinný. Věděl jsem, že mě Sadie chce. Byla mnou posedlá. A přesto jsem šel a přidal se k ní na baru. Upřímně řečeno, nikdy by mě sakra nenapadlo, že by klesla tak hluboko, aby mě omámila. To mi nikdy neprošlo myslí. „A?“ Můj hlas je kontrolovaný, ale mé nitro hoří. „Nemůžu být s podvodníkem, Alecu,“ pronese tu ránu hladce. Téměř mě to přiměje myslet si, že jsem ji neslyšel správně. „Prosím, zvaž to znovu. Nechtěl jsem se s ní vyspat. Ani si sakra nepamatuji, co se stalo.“ V mé zbroji je trhlina. Taková, kterou nikdy nikomu nedovolím vidět. „Je mi líto, ale nemůžu. Pokaždé, když zavřu oči, vidím tebe a ji zabalené v prostěradlech, nahé. Stále cítím pachy vašeho styku. Stále cítím její vůni po celé tvé kůži a tvou na její.“ Zavřu oči proti bolesti, která mi trhá srdce. Tu děvku sakra nenávidím vším, co jsem. „Prosím.“ Nikdy předtím jsem neprosil, ale tohle je má družka. Udělal bych pro ni cokoliv. Zhluboka se nadechne. Myslím, že se chystá své rozhodnutí vzít zpět, ale mýlím se. Tak zatraceně se mýlím. „Já, Lola Thompsonová, tě odmítám, Alfo Alecu Ashforde, jako svého druha a tímto přetrhávám naše pouto.“ Zavrávorá bolestí, ale nepadne. Zatnu zuby proti bolesti z pocitu, že mi srdce bylo roztrženo na dvě části. Je to nepředstavitelné. Je to nejhorší bolest, jakou jsem kdy cítil. A všechno je to díky Sadie. Zaplatí za to. „Zlomil jsi mi srdce, ale přeji ti vše dobré. Doufám, že se budeš dobře chovat ke svému druhu z druhé šance.“ S tím a bez jediného pohledu zpět opustí kancelář. Nechává mě, abych se vypořádal se zbytky svého roztříštěného srdce a duše. Prodýchávám bolest. Snažím se uklidnit sebe i svého vlka. „Zastav to,“ vyje Knox v mé hlavě. Nemohu však nic dělat. Blokuji své spojení se smečkou, aby necítili ani nebyli svědky mé bolesti. Už tak jsme trpěli; nepotřebovali se starat o svého Alfu. Uklidním se právě včas. Jason vejde do mé kanceláře se starostlivým a naštvaným výrazem. „Co se děje?“ „Sadie se ztratila,“ procedí mezi zuby. „Co tím sakra myslíš, že se ztratila?“ vstanu. Hněv ve mně stoupá. Jako by nestačilo, že mě stála mou družku a mou smečku jejich spásu, teď se ještě opovažuje utéct? „Sakra ji najděte.“ Křičím, jak ze sebe vypouštím svou hořkost a frustraci. „Nemohla se dostat daleko.“ Ve chvíli, kdy je pryč, obrátím svou kancelář vzhůru nohama. Nemám už co ztratit, tak vypustím řev, který otřásl celým zatraceným domem. Řev, který mluví o mém zlomeném srdci a bolesti. Právě tehdy cítím, jak jeden člen přerušil své spojení se smečkou. Hluboko uvnitř prostě vím, že je to Sadie. Nikdo jiný by to neudělal. Krutě se usměji, když si vzpomenu, jak jsem jí pořezal obličej. Jak jsem znetvořil její krásnou, ale klamavou tvář. Pokud si myslela, že může jen tak zničit můj život a vyváznout z toho, pak se mýlila. Zničila můj svět a já jí to oplatím. „Za její zločiny proti Alfovi a smečce Krvavého měsíce tímto vyháním Sadie Evans,“ Na vteřinu cítím její bolest, než zmizí spolu s její podstatou. Ušklíbnu se. Právě jsem jí situaci ještě zhoršil. Jako vyhnaný vlk se nikdy nebude moci připojit k jiné smečce. Moje bolest [Upozornění pro čtenáře: Následující kapitola obsahuje zmínky o S.N., a proto může být pro některé čtenáře citlivá.] Sadie Běžela jsem s tou troškou síly, co mi zbyla. Nenazvala bych to, co jsem dělala, během, ale v mé hlavě to tak bylo. Měl pravdu. Musela jsem se dostat pryč, pokud jsem nechtěla, aby mě chytili Alecovi válečníci. Věci by skončily hůř než předtím. Všechno ve mně bylo zlomené. Mé srdce, má duše a mé kosti. Rozbili mě na kusy. Zranění, které mi způsobili, nezničilo jen mé tělo, ale i mou víru v ně. Smečka Krvavého měsíce byla jedinou rodinou, kterou jsem znala deset let od smrti mých rodičů. Deset zatracených let, a přesto se proti mně obrátili při první příležitosti. Neptali se, proč bych něco takového Alecovi udělala. Neptali se, jestli možná existuje jiné vysvětlení. Nějaké jiné pletichy. Jednoduše mě označili za rozvracečku rodin a ukázali mi, jak málo pro ně znamenám. Jejich zrada nebolí tolik jako ta od Aleca a Piper. Oba mě znali od dětství. Pip byla má zatracená nejlepší kamarádka. Moji rodiče byli hlavními královskými služebníky rodiny Alfy. Byly jsme si blízké od plenek. Jistě, Alec mě nikdy moc neměl rád kvůli mému poblouznění a také proto, že podle něj jsem byla příliš hlučná, příliš energická a chyběla mi elegance. Nebyla jsem jeho typ. Než našel Lolu, spal s ženami, které se o svůj vzhled staraly trochu víc. S ženami, které byly stoické, upravené, elegantní a štíhlé jako modelky s nekonečnýma nohama. Já jsem byla úplný opak. Milovala jsem pohodlí, takže jsem nosila volné oblečení. Mé dlouhé vlasy byly vždy v drdolu a nenosila jsem žádný make-up. Navíc jsem byla drobná, s křivkami na všech správných místech (podle Piper a mých dalších přátel). Jde o to, že jsme se znali tak dlouho. Neměli by už znát můj charakter? Nemělo by být zřejmé, že bych nikdy neudělala nic, co by někomu ublížilo nebo ho stálo jeho druha? Zvláště Aleca? Podařilo se jim zabít lásku, kterou jsem k nim chovala. Respekt, který jsem jim dávala, byl spláchnut do záchodu. S každým mučením. S každou bolestí, kterou mi způsobili. Mé srdce je začalo nenávidět. Pohrdat jimi. Nejsem opravdu špatný člověk a nikdy bych nikomu nepřála nic zlého, ale doufám, že Alec a jeho smečka shnijí v pekle. Všichni kromě Něho. On je jediný, kdo mi věřil. Jediný, kdo se ptal a pomohl mi utéct. Doufám, že Alec nikdy nezjistí, jakou roli hrál v mém útěku. Když jsem v dálce uslyšela křik, odsunula jsem myšlenky stranou a přinutila se jít rychleji. Nemohla jsem si dovolit být chycena. Běžím, jdu a klopýtám, ale pokračuji dál. Dělám to tak dlouho, dokud už nemůžu. Dokud se mé tělo nezablokuje a mé kosti se odmítnou pohnout. Nevím, jak daleko jsem utekla, ale doufám, že je to dost daleko. Jediná výhoda, kterou mám, je vlčí mor a stříbro v mém systému; napumpovali jím mé tělo tak plně, že to zamaskuje můj pach a ztíží jim, aby mě našli. Když jsem si všimla malé jeskyně, vlezla jsem do ní. Jsem tak unavená a vyčerpaná. Vše, co chci, je spát, ale vím, že to bude těžké. Pokaždé, když zavřu oči, mi před očima bliká jeho obraz. Stále ho vidím, jak mě mučí. Jak mě zraňuje. Jak mě pomalu zabíjí. Jeho oči jsou nejhorší součástí vzpomínek, které jsou vryty do mé mysli. Jsou chladné, mrtvé a mají v sobě zlověstný lesk. Pokaždé mi z toho běhá mráz po zádech. Ostatní smečky se bály Aleca. Nazývaly ho monstrem. Nikdy jsem nevěděla, jak pravdivé to je. Až do chvíle, kdy se jím stal vůči mně. Mé oči se naplnily slzami a tentokrát jsem je nechala stékat. Bylo to, jako by se přehrada, která je držela zpátky, konečně protrhla. Je to srdcervoucí a cítila jsem, jako by bolest byla vytažena z nejhlubších částí mé duše. Roztrhala mě na kusy a neměla jsem nikoho, kdo by mě objal nebo utěšil. Nikdo, kdo by mi řekl, že všechno bude v pořádku. Proč se tohle všechno stalo mně? Není Měsíční bohyně spravedlivá? Proč tedy dovolila, abych trpěla za něco, co ani nebyla moje chyba? Otázky se mi stále valí hlavou. Cítím se, jako bych byla sedřená z kůže. Jako by ve mně nic nezbylo. Nic, co by mě kotvilo k tomuto světu. Kdybych se už nikdy neprobudila, nevadilo by mi to. Je to lepší než být vyhnaným vlkem. Žádná smečka by mě nechtěla, a kdybych byla chycena poblíž jakékoli hranice smečky, byla bych na místě zabita. Neměla jsem žádnou šanci na přežití. Ledaže bych se stala tulákem, což je mnohem horší. Pláču, dokud nevypláču všechny slzy, které mám. Pak zavřu oči. Neměla jsem už energii je udržet otevřené. Potřebovala jsem si jen na chvíli odpočinout, abych nabrala sílu a mohla pokračovat dál. ******** Můj spánek není klidný. Stále upadám do a z bezvědomí. Někde vzadu v mé mysli jsem věděla, že to není jen kvůli jedu plavajícímu v mé krvi, ale také proto, že jsem pravděpodobně měla horečku z infekce. Můj mozek je v mlze, když se snažím znovu usnout. Jen jsem chtěla, aby ta bolest přestala. Když jsem v bezvědomí, necítím bolest. Jsem úplně otupělá. Když jsem mimo, necítím žádné bolesti v různých částech mého těla. Jsem přivedena k plnému vědomí, když mě někdo chytne za kotník a bez okolků mě vytáhne z doupěte. Bolí to jako čert, když se ostré kameny škrábou a zarývají do mých ran. Snažím se křičet, ale nevychází žádný zvuk. Myslela jsem, že mě našli, ale mýlila jsem se. Když jsem se podívala na rozcuchané a zvířecí oči, které mě obklopovaly, nevěděla jsem, jestli mám být vděčná, že to není smečka Krvavého měsíce, nebo proklínat Měsíční bohyni za to, že zkřížila mé cesty s tuláky. O tulácích bylo známo, že jsou vyšinutí. Ztratili všechny stopy lidskosti a byli spíše zvířaty než lidmi. Proto byli tak nebezpeční. „Podívejte, co tu máme?“ ušklíbl se muž, o kterém si myslím, že je vůdce, když si prohlížel můj stav. „Myslím, že jsme si našli hračku.“ Snažím se odplazit, ale je to marné. Ten muž měl pevný stisk na mé noze. „Moc se na ni koukat nedá, ale co kdybychom si s ní trochu užili?“ zasmál se další zlomyslně. „Je to už dlouho, co jsem pod sebou měl ženu.“ Mé srdce začalo bušit nepravidelně. Bylo zcela zřejmé, co tím naznačoval. Znovu se ptám, proč já? Jako by nestačilo, že jsem byla bita a mučena, teď mě má hromadně znásilnit banda tuláků? „Chci jít první,“ řekne další a zírá na mě, zatímco si olizuje rty. Začali se mezi sebou hádat, jako bych byla kus masa, o který se mají prát. Obnovila jsem svůj boj a začala se pomalu plazit pryč. Stálo mě to všechno, abych pohnula svým unaveným a bolavým tělem. Ani jsem se nedostala daleko, když mě někdo chytil, otočil mě k sobě a vylezl na mě. „Kam si myslíš, že jdeš, zlatíčko?“ usměje se, jeho shnilé zuby a špatný dech mě nutí zvracet. „Jelikož jsem vůdce, mám první právo.“ Řekne to, jako by to bylo něco, na co by měl být hrdý. Sakra nebylo. Snažím se ho udeřit, když se jeho ruce začnou plížit k mému stehnu, ale přišpendlí mi ruce k hlavě. Nutí mě křičet v agónii z bolesti, která mi projede zády. Můj křik ho vůbec nevyvede z míry a pokračuje dál. „Prosím, pusťte mě,“ pláču, jak cítím jeho ruku na vnitřní straně mého stehna, plížící se k rozkroku. „Neboj se… udělám ti dobře.“ Kroutím hlavou, jak stéká víc slz. Cítila jsem jeho vzrušení na svém břiše a zvedal se mi z toho žaludek. Pokračuji v boji, používám tu trošku síly, co mi zbyla, abych se ho pokusila odstrčit. „Přestaneš s tím?“ zavrčí a pak mě tvrdě udeří do obličeje. „Řekl jsem, že ti udělám dobře, tak buď hodná holčička a sakra lež klidně.“ Na okamžik se mi zatmělo před očima. Když se mi zrak vrátil, pustil mi ruku a teď mi líbal krk, zatímco mi osahával prsa. Cítila jsem, jak mi husí kůže naskakuje po těle. Porážkou zírám na nebe a proklínám Měsíční bohyni. Nebyl tu nikdo, kdo by mě zachránil. Nikdo nepřijde, aby mi pomohl. Mohla bych se stejně tak poddat; možná to pak budou mít rychleji za sebou. Smířila jsem se s tímto krutým osudem, když mi roztrhl šaty napůl a odhalil mou nahotu. „Tohle není špatné, že?“ zeptá se s úšklebkem, když jeho prst sjede mezi mými prsy, což mě donutí se otřást odporem. Místo odpovědi jsem na něj plivla. Zavrčí a zvedne ruku, aby mě udeřil, ale ztuhne. „Nechte ji být,“ řekne silný ženský hlas. Tulák se ze mě zvedne a otočí se k dívce. Vypadala, že je asi v mém věku. „Podívejme se, máme tu další,“ začnou ji všichni obklopovat. „Ta se mi líbí; vypadá lépe než ta živá mrtvola tamhle,“ řekne a pohrdavě se na mě podívá. Dívka se jen ušklíbla a řekla: „Přes mou mrtvolu, abych vás nechala se mě nebo jí dotknout.“ Okamžitě začala odříkávat zaklínadlo. Zpočátku se nic nedělo, ale pak muži začali křičet těsně předtím, než se zhroutili na zem. Přiběhne ke mně, pak mi jemně pomůže vstát a podepře mou váhu. „Pojď, mé schopnosti ještě nejsou silné, takže mé kouzlo dlouho nevydrží,“ řekne spěšně. „Musíme tě odsud dostat a okamžitě tebe i tvé dítě dopravit k léčiteli.“ O čem to sakra mluvila? „Jaké dítě?“ zakoktala jsem slabě a úplně zmateně. „To dítě, které nosíš.“ Nečekané překvapení Mám v hlavě rozhodně mlhu, protože vím, že jsem ji nemohla slyšet správně. Naznačovala, že jsem těhotná, což není možné, ne? I kdyby to tak bylo, vzhledem ke všemu tomu mučení, kterým jsem si prošla, neměla bych už dávno potratit? Bezradně jsem visela v jejím náručí, zatímco se snažila udržet mou váhu. Vyčerpala jsem všechnu sílu, když jsem se snažila bojovat s toulavými. Už ve mně nezbyla žádná energie a cítila jsem, jak mé tělo začíná vypovídat službu. „Mý-mýlíš se,“ řekla jsem jí unaveně. Do prdele. Byla jsem tak unavená a měla jsem takové bolesti. Chtěla jsem, aby to všechno skončilo. Chtěla jsem, aby ta bolest přestala. Chtěla jsem tu blaženou temnotu, do které jsem zmizela, když jsem ztratila vědomí. „Zůstaň se mnou,“ řekla místo toho. „Jak se jmenuješ?“ Na cizí lidi si dávat pozor, že? Ale v tomhle případě mi zachránila život, takže je to bezpředmětné. Kromě toho jsem nikoho jiného neměla a zdálo se, že mi pomáhá. Co nejhoršího se mohlo stát? „S-Sadie,“ vykoktala jsem nakonec to slovo. Bohyně, proč to všechno tak strašně bolelo? „Jak jsem řekla, musím tě dostat k léčiteli. Prosím, zkus zůstat vzhůru,“ skoro žadonila. „Nemůžu... Jsem tak unavená. Chci jen spát,“ zašeptala jsem, zatímco jsme pokračovaly bůhvíkam. „Mysli na své dítě.“ Zase začíná s tím dítětem. Nebyla jsem těhotná. Myslím, že bych to poznala, kdybych byla. Byl to jen její způsob, jak mě přimět bojovat dál? Pochybuji, že to bude fungovat, protože jsem věděla, že žádné dítě neexistuje. Chci jí to říct, ale zrak se mi rozmazává a točí se mi hlava. Brzy poté vše kolem mě mizí a já padám do temnoty, po které jsem tolik toužila. *** Když znovu otevřu oči, jsem v něčem, co se dá popsat jedině jako chýše. „Kde to jsem?“ zeptala jsem se staré ženy, která byla vedle mě. Můj hlas je nezřetelný a cítím se odtržená od reality. Všechno kolem mě se točilo a hlava mě bolela tak, že to snad ani nešlo víc. Ta dívka, co mě zachránila, nebyla nikde k vidění. To mě trochu vyděsilo. Neznala jsem ji, ale zachránila mě. Byla lepší než tahle žena. „Jsi v bezpečí, dítě. Neboj se,“ konejšila mě, skoro jako by cítila mou úzkost. Lehla jsem si zpátky na malou postel. Matrace byla tenká, ale bylo to lepší než spát na té zatracené tvrdé zemi. Snažila jsem se prodýchat bolest. Moje zatracená žebra bolela jako čert. „Ze které jsi smečky? Možná tě k nim můžeme vzít.“ Oči se mi prudce otevřely. Horlivě jsem zavrtěla hlavou a ignorovala bolest, která mi vystřelila do té zpropadené páteře. „Žádná smečka,“ zašeptala jsem přes bolest. „Vyhoštěná.“ Nevěděla jsem, kdo to je. Ještě jsem se nepřeměnila, ale poznala jsem, že není člověk. Jen jsem nevěděla, co přesně je. Chápavě přikývla. Existují různé druhy a všichni fungujeme jinak, ale vyhnanství znamenalo pro nás všechny to samé. Kdybych byla při smyslech, ptala bych se, proč má pochopení. Proč se zdálo, že je ochotná pomoci vyhoštěné vlčici, vzhledem k tomu, že vyhoštění vlci byli páriové. Nebyla jsem ale při smyslech. A byla jsem prostě vděčná, že jsem v bezpečí. Alespoň jsem v to doufala. „Spi, mé dítě,“ řekla mi jemným tónem a držela mě za ruku. „Raven a já se o tebe postaráme.“ Cítila jsem, jak mě zalila síla, a oči se mi samy od sebe zavřely. *** Několikrát jsem upadla do bezvědomí a zase se probrala. Někdy bylo všechno blažené a jindy byla bolest drtivá a slyšela jsem ozvěnu vlastního křiku uvnitř malé místnosti. Zjevovaly se mi tváře té staré ženy a Raven, dívky, která mě zachránila. Někdy na mě jen ustaraně zíraly a jindy mumlaly slova, která mi nedávala smysl. Mnohokrát jsem se pokoušela promluvit, ale z úst mi nevyšlo ani slovo. Kromě toho jsem obvykle během pár minut zase usnula. „Myslíš, že přežije?“ Ravenin hlas pronikl mým nevědomím. Byla šance, že ne? Byla jsem tak vážně zraněná, že si myslely, že to nezvládnu? Ta myšlenka mě děsila, ale zároveň ani ne. Nikoho jsem neměla. Nikomu by nevadilo, kdybych zemřela nebo žila. Bylo to jedno, a kromě toho, i kdybych přežila, ke komu bych se vracela? Pro koho stálo za to žít? „Upřímně nevím.“ Hlas staré ženy byl plný obav. „Kromě jejích zranění do ní napumpovali stříbro a vlčí mor. To musí mít nějaké strašné vedlejší účinky, vzhledem k tomu, že to měla v těle tak dlouho.“ „Taky mě to překvapuje, a taky to, že dítě přežilo.“ Zase začínají s tou zmínkou o dítěti. Proč pořád mluví o dítěti? „Co myslíš, že se jí stalo? Myslíš, že ji drželi v zajetí?“ zeptala se Raven po chvíli. Neslyšela jsem, co stará žena odpověděla, protože jsem brzy upadla do dalšího hlubokého spánku. *** Když jsem se příště probudila, venku byla tma. Cítila jsem se hrozně, ale neměla jsem takové bolesti jako minule. Vlastně jsem se cítila lépe a odpočatě. Hlava mi už nepřipadala jako naplněná olovem a všechny mé bolístky a strasti byly pryč. „Jsi vzhůru.“ Její hlas mě přitáhl jejím směrem. Teď, když jsem neblouznila, jsem ji konečně viděla jasně. Na rozdíl od jejího jména (Raven - krkavec) byly její vlasy ohnivě rudé a byla naprosto krásná. Měla na tváři pár pih, ale díky nim byla ještě krásnější. Její jasně zelené oči zářily, když se na mě dívala, a rty ve tvaru luku měla zkroucené do jemného úsměvu. „Ano,“ řekla jsem jí chraplavým hlasem, když jsem se snažila posadit. Viděla to a spěchala mi na pomoc. „Můžu ti něco podat?“ zeptala se, jakmile jsem seděla ve vzpřímené poloze. Přikývla jsem. „Vodu, prosím.“ Nalila trochu do sklenice a podala mi ji, právě když se otevřely dveře a vešla stará žena. Prohlížela jsem si ji. Viděla jsem to, co jsem nebyla schopná vidět, když jsem poprvé dorazila. Můj odhad je, že jí bylo tak sedmdesát nebo osmdesát. I ve svém stáří vypadala stále hezky. Co mě však zaujalo, byly její nepřirozeně bílé vlasy. Bylo to jako nic, co jsem kdy předtím viděla. „Jsem tak ráda, že jsi vzhůru, má drahá,“ řekla mi těsně předtím, než mě políbila na tvář. Připadalo mi to zvláštní, ale nic jsem neřekla. Místo toho jsem se jen napila vody a prohlížela si chýši a dvě ženy, které mi zachránily život. Do místnosti padlo trapné ticho, když jsem se soustředila na vodu, zatímco na mě ty dvě ženy zíraly jako na exponát. Nervózně jsem položila sklenici. Chtěla jsem si prohrábnout vlasy (něco, co dělám ze zvyku, když jsem nervózní nebo v trapné situaci), když jsem si vzpomněla, že už nemám své dlouhé vlasy. Alec mi je všechny oholil. Byla jsem úplně plešatá. Oči se mi zalily slzami. Nebyla jsem marnivá, ale své černé vlasy jsem opravdu milovala. Zlomilo mi to srdce na kusy, když jsem viděla ty černé prameny ležet na špinavé podlaze poté, co je oholil. Bylo ještě srdceryvnější sledovat, jak tu hromadu zapálil. „Neboj se, má drahá, dorostou,“ řekla žena, jako by mi četla myšlenky. Přikývla jsem, ale věděla jsem, že to nebude stejné. Bude mi trvat roky, než dosáhnu délky do kříže, kterou jsem měla. „Mimochodem, já jsem Beth,“ představila se. „A já jsem Raven.“ Asi nevěděla, že už to vím. „Já jsem Sadie,“ řekla jsem jim. „Moc vám děkuji, že jste mi pomohly. Asi bych byla mrtvá, kdyby nebylo vás.“ Byla to zatracená pravda. Vsadím se, že s tím Alec počítal, když mě ten parchant vyhnal. „To nestojí za řeč,“ řekla Beth. „Rády jsme pomohly a ještě raději ti oznamujeme, že ty i tvé dítě budete v pořádku. Abychom byly upřímné, zpočátku jsme si tím nebyly jisté.“ Obočí se mi stáhlo do zamračení. „Raven zmínila to samé, když mě zachránila před těmi toulavými. Nechápu to. O jakém dítěti to mluvíte?“ Podívaly se na sebe a pak se obrátily zpět ke mně. „Ty jsi to nevěděla?“ zeptala se mě Beth. Jen jsem zmateně zavrtěla hlavou. „Mé schopnosti mi umožňují vycítit, když je žena těhotná,“ začala Raven. „Jsi těhotná, Sadie.“ Chtěla jsem to popřít, ale některé čarodějky takové schopnosti mají. Proto k nim chodí většina nadpřirozených druhů, protože normální lidské těhotenské testy na nás nefungují. Zírala jsem na ni, naprosto šokovaná. „Zkurvenej parchant s tím svým super spermatem,“ zaklela jsem vztekle. Do prdele! Jako by nestačilo, že jsem toho bastarda nenáviděla, teď jsem byla těhotná s jeho dítětem. Co jsem sakra měla dělat?